Září 2011

MOJE SÉGRA - Hola, hola, škola volá

30. září 2011 v 19:01 | dreaming-girl |  Mé povídky
Ahojte!

Z minulého "obrázkového" článku se posuneme o kousek dál, k dalšímu dílu příběhu Moje ségra. Tato kapitola se jmenuje Hola, hola, škola volá. Nenchte se odradit od názvu, ve kterém je slovo škola, není o ustavičném trápení ve škole a holdách domácích úkolů, to opravdu ne. Nevěříte? Tak se můžete přesvědčit, protože vám sem (překvapivě) dodávám další díl povídky, která vás , doufám, baví.
P.S. Předem se omlouvám ,že zde není přímá řeč, neboť mi nějak blbne počítač a ať se snažím, jak se snažím, nějak mi to nejde. Tak to prosím, vyjímečně, přehlédněte... :)

Markétka tento den nemohla dospat. Bylo 1. září a v tento den šla poprvé do školy. Ale také neustále myslela na sestřičku. Měla by být starší a měla by být hezká. Měla by se dobře učit, být šikovná, umět trochu vařit a musela by pomáhat mamince, říkala si. V tom do pokoje vtrhne Klára: Vstávej holčičko!!! Vykřikne a začne ji lechtat. Ha ha mamíí nech toho ha ha! Svíjí se Markétka v posteli a směje se na celé kolo. Potom vstane. Namíří si to do kuchyně do kuchyně. Na stole má připravený jablečný koláč a na něm čokoládovou polevou napsáno: Pořádně se najez školačko!!! Markétka si sedne a pustí se do snídaně. Mami fen koláč je fýbornej!! Prohlásí s plnou pusou, Klára ji téměř ihned napomene:: S plnou pusou se nemluví! Pfomiň, řekne omluvně Markétka a polkne. Maky! Nemluv s plnou pusou!!! Řekne Klára a zamračí se. Když Markétka vstane od snídaně a vypije si čaj, jde se obléknout. Mamí? Kde mám tu sukni s kytičkami a to žlutý triko s nápisem Yellow Yellow Yellow? Máš to nachystané vedle skříně, zlato. Markétka totiž miluje sukně. Je to taková malá parádnice. Má spoustu šatů a sukýnek. Většinu oblečení měla právě z H-Mka kde Klára pracovala. Už jsi oblečená? zeptala se Klára zatímco stojí u zrcadla a maluje ase. Ano! zavolala Markétka přitom si strčila svačinu a pití do tašky. Po škole šla totiž s její kamarádkou Janičkou do bazénu, a kdyby dostala hlad, ať se může najíst. S Janičkou se znají už od školky. Půjdou tam s Janičky maminkou. Markétka si právě strká plavky, ručník, brýle a šampón do tašky. Jdi se už obouvat! Ano mami, už běžím, odpoví Markéta a jde si vzít své kytičkované balerínky. Klára vyjde z koupelny. Má na sobě červenou sukni, černou halenku, náhrdelník s červenočerným kamenem, velké červené kruhy a červené sako. Zatímco si obouvá své červené lodičky, ptá se Markétky: Máš ručník? Svačinu? Pití? Plavky? Šampón? Brýle? Na všechno Markétka odpoví hlasité Anóó. Markét pojď už nebo přijdeš pozdě! Popohání ji Klára a koukala se přitom na hodinky. No jó už jdu! Přicupitala Markétka z pokoje. Střevíčky už měla dávno na sobě, teď už si jen nasadila bundu a čepici a mohly vyrazit. Vyšly před dům, sestoupily z verandy a došly ke garáži cestou vysypanou kamínky. Sklenářovi vlastnili velký dům s obrovskou zahradou. Cestu k brance lemovaly ovocné stromky, v zadní části zahrady byla skluzavka s houpačkou, bazén se skluzavkou a menší lezecká stěna. V přední části zahrady byly vysázeny okrasné keře a květiny. Také zde byly keře s plody. Jahodník, ostružiník, ale také rybíz či borůvky. Markétka si stoupla vedle garáže a počkala až Klára vyjede s Peugeotem. Měly krásné zelené auto. Konečně. Markétka nastoupila do auta a připoutala se. Vyjely. Školu měla Markétka celkem daleko. Zajet na konec Hroznové ulice, na pruháči opustit 3. výjezd a pokračovat dál po Vyšehradské, najet na Hlavní a první odbočkou až k Mariánské, kde sídlila základní škola Mariánská. Cesta trvala 15 minut. Až budeš větší, budeš jezdit metrem, řekla Klára cestou. Budeš to mít 4 zastávky od domova, ušetříš čas a já peníze za benzin, řekne nakonec Klára a vystoupí z auta.

Jak se vám tento díl líbil?

MOJE SÉGRA - Sestřička

28. září 2011 v 19:32 | dreaming-girl |  Mé povídky
3. kapitola příběhu Moje ségra s názvem Sestřička. Přeji pěkné počteníčko...

Markétka sedí na svém na stropě zavěšeném křesle a prohlíží si chlebníček, zatímco Klára dole kuchtí večeři. Dnes se vaří Klářina specialita králík s ananasem a lá Klára. Markétka králík s ananasem a lá Klára zbožňuje. Sice vždycky Kláře pomáhá, ale teď sedí a dívá se na svůj chlebníček. Náhle vstane a běží za Klárou. V kuchyni se zastaví a povídá: "Mamí, proč nemůžu mít sestřičku?" Máma přestane prostírat stůl poodejde do obýváku. Usedne do modrého křesla, posadí si Markétku na klín a začne vyprávět: "Markétko, s tvým tatínkem se znám od čtrnácti let. Nejdřív jsme spolu jenom chodili za ruce a dávali si pusy, ale potom jsme se rozhodli, že se vezmeme. Na svatbě byla za družičku holčička jménem Anička. Bylo jí sedm a byla moc roztomilá. Moc jsem si přála, abych jednou taky takovou holčičku měla. A tak jsme si holčičku pořídili tebe. Když jsi se narodila, přišel tatínkovi dopis z práce. Tvůj táta pracoval jako biolog a často jezdil do světa. V dopisu stálo, že má jet do australských pralesů. Tvůj otec nabídku přijal a hned příští týden nasedl s námi do auta a jel na letiště." "Počkej! Na to si vzpomínám. Byla jsem u okna na letišti a horlivě jsem mávala," řekla nadšeně Markétka. "Hm a pak se táta už prostě nevrátil. Mockrát jsem volala jeho spolupracovníkům, ale nikdo o něm nic neví. No, a když není táta, nemůže být ani sestřička." "Ale Terezka má taky sestřičku a nemá tatínka," namítne Markétka. "Markétko, Terezce se sestřička narodila ještě předtím, než si tatínek našel jinou paní." "A proč si teda ty nenajdeš taky nějakého pána? Pak by mohla být sestřička." "Markétko, to není jen tak, to bych si musela nějakého "pána" najít a musela bych ho mít ráda." "A kdybych ti s tím hledáním toho pána pomohla?" "Markétko, já ale žádného pána hledat nechci!" řekne už trochu naštvaně Klára. "Táák!" Zazívá. "Já teď půjdu dovařit večeři a ty mi pojď pomoct anebo si jdi hrát." "No tak jo. A s čím potřebuješ pomoct?" "Moc by mi pomohlo, kdyby si nakrájela ananas." "Ananas? Proč zrovna ananas?" "Markétko, do králíka s ananasem ala Klára se musí dát ananas, ale ten ananas musí být nakrájený." "Ahá!" usmála se Markétka. "No skvěle, když jsi to pochopila, můžeš nakrájet ten ananas?" "No jó, už jdu", řekla Markétka a otráveně vstala z křesla. "Na kostičky prosím," řekla Klára, postavila před ni prkýnko, do ruky jí vtiskla nůž a na prkýnko položila kolečka ananasu z konzervy. Maky začala krájet. "Opatrně, ať se…!" Než to Klára stačila doříct, Markétce už tekla z prstu krev. "Markéto Anno Sklenářová, jako bych ti to neříkala!" Vykřikla Klára, rychle vzala Markétu k umyvadlu a pustila studenou vodu. "Aú Aú Aú!!!" řvala Markéta po celém pokoji a Kláře docházela trpělivost. "Markéto, prosím, budˇ už zticha, já vím, že to bolí, ale měla sis dávat větší pozor." Za to může sestřička! řvala Markétka. "Proč?" zeptala se Klára. "Myslím na ni!"
Máte nějaké tipy, jak se to bude dál vyvíjet? Pokud nevíte, dočtete se příště...

MOJE SÉGRA - Obchod

27. září 2011 v 19:11 | dreaming-girl |  Mé povídky
Je tady druhá kapitola z příběhu MOJE SÉGRA. Tato kapitola se jmenuje Obchod. Doufám, že se začtete a že se vám tato kapitola bude líbit...

"I kissed a girl, i liked it …" zní z rádia. Markétka se vzadu připoutaná na sedačce vrtí do rytmu . "Už tam budem mamí?" zeptá se po skončení. "Za chvíli, žabičko," odpoví Klára a ztlumí rádio. Prahu zná jako své boty. Cestu do obchodu Kuchyňské potřeby by zvládla i poslepu. Jak by ne, vždyť tam jezdila skoro každý týden, jelikož měla kartku věrného zákazníka a tím pádem i spoustu slev, ale také proto, že hned vedle stál obchodní dům, ve kterém byl obchod H-M ve kterém pracovala. Byla manažerkou poboček H-M v České republice. V Praze byla největší H-M v České republice a tam měla také Klára kancelář. "Hurá!" Vykřikla hlasitým hlasem Markétka. Bylo jí šest, ale duši měla jako tříleté dítě. Konečně totiž zastavily na parkovišti. Markétka vycupitala z auta se svou nejmilejší panenkou jménem Maruška v ruce. Maruška byla panna s dlouhými černými vlasy pod zadek, měla modré oči a spoustu šatiček, sukýnek, halenek, bot sportovních i střevíčků, Spoustu ozdob do vlasů, ale hlavně celý velký pokoj a v tom pokoji měla své hračky, skříň na oblečení, postel a spoustu dalšího nábytku. Markétka ji dostala k narozeninám, ale některé oblečení a nábytek se muselo dokoupit. Markétka si Marušku bere všude. Dokonce pro ni jednou udělala i pozvánku na svou oslavu a při Štědrém večeru dostala Maruška spoustu dárků. Vešly do budovy. Byl to modře natřený dům se spoustou oken. Markétka tam chodila moc ráda, protože tam byla moc hodná paní, která jí vždycky dala bonbónek nebo čokoládu a občas lízátko. Ta paní se jmenuje Eva Květinová. Je jí 33 a krom toho, že vede obchod Kuchyňské potřeby, pracuje jako spisovatelka knih pro dospělé. Klára se na ni obrací vždy, když dojde JAR, doslouží pánev nebo potřebuje jako dnes něco pro Markétku. "Ahoj Evi! Jak se máš? Byla jsi včera na tom koncertě Martina Chodůra? Nikde jsem Tě tam neviděla." Eva na ni kouká a neví, jakou otázku má zodpovědět dříve. Eva je klidná povaha, ne jako Klára, která někdy mele páté přes deváté. A tak Eva pronese: "Ano byla jsem na koncertě, ale je možné, že jsi mě tam nepotkala, protože tam bylo asi milión lidí." "No jasně, to mi nedošlo," řekne hned Klára ani nenechá Evu ani vydechnout a pokračuje dál: "Ten koncert byl fakt super. Hele, nemáš tady někde nějaký chlebníčky? Markétka jeden ztratila a neví kde, tak jsem si říkala, že ty tu určitě nějaké mít budeš. A Markétka si určitě vybere, viď Maky?" Teprve teď si Eva všimla Markétky, kterou není přes vysoký pult ani vidět a navíc Klára tak mluvila a mluvila, že ani nepustila Markétku ke slovu. "Hm, ano, chtěla bych chlebníček," řekne Markétka tichým hlasem. "A jaký by si chtěla?" zeptá se Eva s úsměvem pohlédne na Markétku. "Žlutý s kočičkou," řekne Markétka opět potichu. "A chtěla bys k tomu láhev?" "Asi jo, jestli jí máte." "Určitě," pronese opět s úsměvem Eva, "našem obchodě je všechno," a zmizí za závěsem hledat nový chlebníček a láhev. Po chvíli je opět zpátky a v rukou má chlebníček i láhev. "Jé, ten mi budou holky závidět!" vykřikne Markétka a uchopí chlebníček i láhev do ruky. "Markét, co řekneš?" zeptá se Klára. "Děkuju," zazpívá Markétka. "Nemáš zač," zazpívá po ní Eva a dá jí do ruky čokoládu. Markétka s úsměvem odchází. "Počkej u auta, Maky," zavolá za ní Klára. Kolik jsem dlužná? "Bez slevy 150 Kč, se slevou 100 Kč," odpoví Eva jako robot a zasměje se. Klára odchází a myslí si: "Ta Eva je dneska nějaká veselá.
Co se dál stane, to se dočtete příště...

MOJE SÉGRA - Chlebníček

26. září 2011 v 19:02 | dreaming-girl |  Mé povídky

Tak tady to je. První kapitola z příběhu Moje ségra s názvem Chlebníček. Snad se vám bude líbit...

"Mamí!!!" ozvalo se z pokoje. Copak se děje? Máma sedí a pročítá kuchařku. Ticho. "Uf", oddechla si máma, "tak asi nic tak závažného." Ale za pár sekund se opět ozve: "Mamí!!!!!" Máma se zvedne a stoupá po schodech. Dveře do pokoje jsou otevřené. Máma nakoukne a rázem ztuhne. V pokoji jsou všude otevřené šuplíky a skříňky avšak jejich obsah je ze třičtvrtiny prázdný. Obsah je totiž vysypaný uprostřed pokoje, pod postelí, pod stolem a taky na parapetu. Máma se vyděšeně zeptá Markétky: "Žabičko copak se tu děje? To je součást tvé hry nebo chceš hračky ze šuplíku přestěhovat do poličky?" "Ani to ani to," zamyšleně pronese Markétka. "Hledám chlebníček," zakňourá a rozplaká se. "A jaký chlebníček?" zeptá se máma a obejme Markétku kolem ramen. Markétka se utiší a roztřesený hlasem povídá: "Oranžový s kočičkou. Včera jsem ho někam uklidila a už nevím kam." Máma se rozhlédne po pokoji. Byl to moc pěkný pokoj. Byla tam nažluto natřená dřevěná polička, červená skříň, žlutá postel, překrásný načerveno natřený stůl, překrásné žluté na stropě zavěšené houpací křeslo a krásná červená židle k psacímu stolu. Byla tam také spousta dekorací: červenožlutá pruhovaná lampička na nočním stolku, lampička na pracovním stole, spousta květin v barevných květináčích, spousta obrázků, kelímek na pastelky a tužky, nástěnka se spoustou Markétčiných obrázků, na kterých byla vyobrazena většinou rodina, dům ale i čerti andělé, víly, princové a princezny, zvířátka, pokoj s nábytkem, ale také představy své nové třídy do které měla nastoupit za dva dny a proto také teď plakala kvůli chlebníčku. "Beruško, uklidni se, zítra jdeme do centra a určitě nějaký koupíme. Kde jsme ho kupovali?" Zeptá se máma, aby taky Markétka něco řekla. V tom obchodě, jak tam kupuješ pánve, hrnce, talíře, hrníčky, příbory, prkýnka, vařečky a naběračky, misky a prostírání a ještě spoustu jiných věcí, vyjmenovala Markétka. Máma, která se jmenovala Klára, si vzpomněla a opět začala Markétku utěšovat: "No vidíš, Markét, zítra tam zajedeme a koupíme chlebníčky a klidně i láhev do školy, platí??" "Platí," řekla Markétka rozradostněně. "A i kdyby se ten starý pak našel, budu ho na svačinu nosit třeba já!" zasměje se Klára.
Jak se to dál bude vyvíjet, to se dočtete příště...

MOJE SÉGRA - úvod

26. září 2011 v 18:43 | dreaming-girl |  Mé povídky
Mám tady úvod k příběhu Moje ségra. Tento příběh jsem napsala asi tak před rokem, mamce pod stromeček... :) Jelikož za ten rok mé kvality co se týče psaní stouply, je to trochu infantilní... Ale snad se vám to bude líbit, hlavně ten děj.

Je to příběh o Markétce, šestileté dívce, která touží po sestřičce. Když se od maminky dozví, že setřička nebude, vezme situaci do vlastních rukou. Jak to nakonec dopadne, to si budete moci přečíst.

Píšu knížku...

23. září 2011 v 19:04 | dreaming-girl |  Kniha jménem Hledání
Zní to neuvěřitelně, jako nějaký status mladého profesionálního pisatele, který pracuje na svém, již několikátém díle a přirozeně chce informovat veřejnost o tom, co dělá. Je to normální u pisatele, ale je to normální u desetileté dívky, která chodí do pátého ročníku základní školy? Mohla by to být jedna z otázek pro diskuzi, ovšem to je jedna z mála věcí, na které se vás budu ptát.

Kdo z vás rád píše příběhy? Tato záliba se v poslední době rozšiřuje čím dál víc, proti tomu nic nemám. Sama jsem se do tohoto "trendu" zapletla. Ovšem je potřeba zamyslet se, jaké účely to má. Ten nejobyčejnější je, že je to prostě baví. A to baví každého. Potom jsou poddruhy a tam už se všichni neshodnou. Někdo to dělá proto, že chce prostě a jednoduše najít nějakou zábavu pro volný čas. Když se do toho pustí, začne je to bavit a tak u toho zůstanou. Pro některé je to úleva, útěk z reality. Do tohoto poddruhu spadám také já. Pak je ale ještě jedna věc, taková zpočátku drobnost. Příběh dopsat a pokusit se ho vydat. To je také častý případ. A já...do něj taky spadám. Opět. Knihu píšu. Mám přes devadesát stránek a teď jsem ji začala přepisovat s tím, že ji na počítači dopíšu. A potom...ji CHCI vydat. Možná vypadám namyšleně, ale tak to není. Já si to chci dokázat a to je něco jiného. Chci se stát spisovatelkou a knihu vydat v jednácti, nejpozději do Vánoc. A potom dál. Vlastně si teď ani nedokážu život představit život bez psaní nějakého příběhu. Do příběhu se tak vžiju, že děj prožívám s nimi, s mými hrdiny. A potom uvěřit, že neexistují, to je nadlidský úkol. Tak mi prosím, držte palce, ať mi to vyjde. Děkuji.


Píšete rádi? Chytli jste se tohoto "trendu"? Také jste tak ambiciózní jako já a chcete knihu vydat? Pište do komentářů... Vaše dreaming-girl

Co je kamarád?

21. září 2011 v 17:16 | dreaming-girl |  Mé úvahy, myšlenky a zkušenosti
V minulém článku, Kam vás pustím, mi EvelinGoldenmajerová pozitivně okomentovala článek.Velmi dlouhým popisem, ve kterém se se mnou ztotožňuje napsala svoje pocity k tomuto článku. Já jsem byla velice potěšena, protože jsem nečekala, že to budou ostatní pozitivně hodnotit. Každopádně jsem tu zase se svými "sentimentálními žvásty". Chci teď probrat jednu věc: slovo KAMARÁD

Kdo je kamarád? Většina lidí (včetně mě, tedy do nedávné doby) si naivně myslí, že kamarád je ten, s kým sedíte na obědech, v lavicích, se kterým trávíte přestávky a vůbec. Svým způsobem ano, je to tak. Já bych tímto článek uzavřela, kdybych si neprošla jistou věcí.

O pár měsíců později, než jsem se narodila já, se narodil můj kamarád. Jméno uveřejňovat nebudu, ale říkejme mu třeba Dan. Od malička jsem s ním vyrůstala, naše mamky se spolu bavily, navíc jsme měli každý dva sourozence, takže ti také spolu vedli dlouhé monology. Chodila jsem s ním do školky, ze školky, přes odpoledne jsem ho navštěvovala. Neměla jsem problém, tam zůstat do večera, my jsme si perfektně rozuměli. Když jsme nastoupili do školy, sedli jsme si pochopitelně vedle sebe. Jenomže tam byla ONA. Opět jméno uveřejňovat nebudu, říkejme jí Jana. Zezačátku nic, bavila jsem se s Danem a byla jsem spokojená. Ve druhé třídě se z nás stali nejlepší kamarádky. I ve třetí. Tam nastával bod zlomu. Jana s se mnou najednou zničehonic nebavila, potom zase jo, pak ne. Šířila o mě pomluvy, že všem rozkazuju. Poštvávala proti mě spoustu lidí ze třídy. Co jsem udělala já? Nevíte? BREČELA. Jenom jsem brečela, byla zdrcená a připadala si, že jsem přesně taková, že všem rozkazuju. Snažila jsem se měnit, aby se se mnou bavila. Ve čtvrté třídě se to dostávalo do ještě masivnějšího využívání. Na skypu se z nevinného rozhovoru vyklubala hádka, kde na mě útočila, že se mi postaví a že si myslím, že mi všichni padnou k nohám a že ona ne. A že si to myslí celá třída, že jsem panovačná, že mluvím jako chlap a tak dál. Já jsem byla tak zdrcená. Nemohla jsem se hýbat, klepala jsem se, jako kdybych měla horečky. Teď, jsem v páté třídě. A konečně jsem si uvědomila, kdo je můj opravdový kamarád. DAN. Nikdy, opravdu nikdy mě nepomlouval, všechno mi dokázal říct na rovinu, bavili jsme se jako rovný s rovným. S Janou ale ne. Já jsem se celou dobu snažila, abych neřekla něco špatně, abych si ji nerozhádala a ona mě měla omotanou kolem prstu, dokázala mě zatlačit do kouta a nadávat mi. A já, už ji dokážu říct, co si myslím, mluvit s ní otráveně, stát si za svým názorem a nebojím se, že se naštve. Protože mám Dana. Konečně můžu dělat to, co dělala ona. Už mi na ní nezáleží.

Máte opravdového kamaráda? Zkuste se zamyslet nad takovým slovem "kamarád", co vás napadne? Líbil se vám tento článek? Mám psát další články o problematice mého života? Pište do komentářů! Vaše dreaming-girl...Usmívající se



Kam vás pustím?

20. září 2011 v 18:31 | dreaming-girl |  Mé úvahy, myšlenky a zkušenosti
Dostat se do mojí duše, porozumět mým vnitřním pocitům, povídat si se mnou o mých tajných myšlenkách, to jsou úkoly, které opravdu nelze splnit. Ani kdybych sebevíc chtěla vás dovnitř pustit, něco ve mně mi to nedovolí. Mé já má totiž zakódované několik pravidel, z nichž jedno praví: "Máš dva světy: vnější a vnitřní. Ten, kdo tě chce poznat, dívá se na tebe jako osobu, která se navenek chová tak a tak. Možná to nejsi úplně ty, ale tak to je. Vnitřní svět je pro tebe. Je to únik před drsnou realitou, která tě obklopuje a obepíná, jako pásek, který někdy za každou cenu nechceš nosit. Vnitřní svět je útěcha, něco jako tvá oblíbená písnička, která tě dokáže naladit a obrnět na to venku. Proto je důležité, aby si do vnitřního světa nikoho, opravdu nikoho nepouštěla."

A je to vlastně pravda. Strach, že někdo nahlédne do mé mysly je snad ještě větší, než strach, že mě někdo okradne. S mými myšlenkami pak může udělat opravdu cokoliv. Zveřejnit mé, někdy opravdu celkem šílené, představy, najít mou slabou stránku a vůbec, existuje taková spousta věcí, jak zneužít mého soukromí, které by se mohly stát, že se to stalo takovou mou noční můrou. Popravdě řečeno, raději bych, aby mě někdo viděl nahou, než aby nahlédl do mého nitra.

Máte radši svůj vnitřní svět, nebo spíše vnější? Přijde vám neustálá komunikace s lidmi, takzvaný "pásek" příjemný? Jak často si pouštíte svoji oblíbenou "písničku", neboli se uzavíráte do svého vnitřního světa? Líbil se vám tento článek? Mám sem psát další "sentimentální žvásty"? Pište do komentářů! Vaše dreaming-girlUsmívající se



Ticho...

19. září 2011 v 18:07 | dreaming-girl |  Téma týdne
Když jsem se koukla na Téma týdne, okamžitě mě napadla jedna věc: To je přece moje hlavní potřeba! Ticho opravdu potřebuje každý k životu. Někdo více, někdo méně. Já jsem ten typ člověka, který potřebuje ticho mnohonásobně víc, než mí ostatní spolužáci. Když mám možnost, strašně ráda se zamknu a jsem sama. Přemýšlím...A napadá mě spousta věcí, nejen k zamyšlení. Potom si v duchu vyprávím příběhy. Pokaždé začínám nanovo. Když si něco sama pro sebe vyprávím, pokaždé si vymýšlím příběh nový, nikdy se nevracím zpátky. Když ale příběhy zaznamenáváte na papír, je to horší. Když píšete delší povídky, nenapíšete to najednou. Tedy v mém případě. A tak si musím zachovávat myšlenku. To všechno dělám, když je ticho. V tichu se dá vlastně dělat taková spousta věcí, o kterých člověk ani neví, než ho to samo napadne. Ticho.

Jste podobný typ jako já? Máte rádi ticho? Ve větší, nebo menší míře?

Jsem tady...

19. září 2011 v 17:50 | dreaming-girl |  Můj blog
A jinak už to nebude :) Jsem zasněná dívka, tak mě tak také berte. Až někde udělám pravopisnou chybu respektujte prosím, že v realitě občas nejsem moc ráda, takže to ignorujte. Předem děkuji za toleranci... :)

Od nedávné doby jsem strašně moc toužila mít blog. Tahle představa se mi zamlouvala čím dál víc. Nakonec jsem si ho udělala. První. Ten po pár dnech skončil v koši, jelikož jsem nebyla spokojena s názvem a tak dál (někteří to znají...). Tenhle blog se mi (doufám) povede víc. Jelikož chci být v budoucnu spisovatelkou, je tohle takový malý krůček, díky kterému si osvojím dovednosti a za chvíli se ze mě stane vášnivý blogger. Především jsem ráda, že to můžu psát pro vás, protože pro můj typ povahy je sebereflexe nutná. Pokud budete mít nějakou připomínku, nebo vás napadne nějaký názor k článku či se budete chtít vyjádřit, pište do komentářů! Budu moc ráda. :) Vaše dreaming-girl...