V minulém článku, Kam vás pustím, mi EvelinGoldenmajerová pozitivně okomentovala článek.Velmi dlouhým popisem, ve kterém se se mnou ztotožňuje napsala svoje pocity k tomuto článku. Já jsem byla velice potěšena, protože jsem nečekala, že to budou ostatní pozitivně hodnotit. Každopádně jsem tu zase se svými "sentimentálními žvásty". Chci teď probrat jednu věc: slovo KAMARÁD
Kdo je kamarád? Většina lidí (včetně mě, tedy do nedávné doby) si naivně myslí, že kamarád je ten, s kým sedíte na obědech, v lavicích, se kterým trávíte přestávky a vůbec. Svým způsobem ano, je to tak. Já bych tímto článek uzavřela, kdybych si neprošla jistou věcí.
O pár měsíců později, než jsem se narodila já, se narodil můj kamarád. Jméno uveřejňovat nebudu, ale říkejme mu třeba Dan. Od malička jsem s ním vyrůstala, naše mamky se spolu bavily, navíc jsme měli každý dva sourozence, takže ti také spolu vedli dlouhé monology. Chodila jsem s ním do školky, ze školky, přes odpoledne jsem ho navštěvovala. Neměla jsem problém, tam zůstat do večera, my jsme si perfektně rozuměli. Když jsme nastoupili do školy, sedli jsme si pochopitelně vedle sebe. Jenomže tam byla ONA. Opět jméno uveřejňovat nebudu, říkejme jí Jana. Zezačátku nic, bavila jsem se s Danem a byla jsem spokojená. Ve druhé třídě se z nás stali nejlepší kamarádky. I ve třetí. Tam nastával bod zlomu. Jana s se mnou najednou zničehonic nebavila, potom zase jo, pak ne. Šířila o mě pomluvy, že všem rozkazuju. Poštvávala proti mě spoustu lidí ze třídy. Co jsem udělala já? Nevíte? BREČELA. Jenom jsem brečela, byla zdrcená a připadala si, že jsem přesně taková, že všem rozkazuju. Snažila jsem se měnit, aby se se mnou bavila. Ve čtvrté třídě se to dostávalo do ještě masivnějšího využívání. Na skypu se z nevinného rozhovoru vyklubala hádka, kde na mě útočila, že se mi postaví a že si myslím, že mi všichni padnou k nohám a že ona ne. A že si to myslí celá třída, že jsem panovačná, že mluvím jako chlap a tak dál. Já jsem byla tak zdrcená. Nemohla jsem se hýbat, klepala jsem se, jako kdybych měla horečky. Teď, jsem v páté třídě. A konečně jsem si uvědomila, kdo je můj opravdový kamarád. DAN. Nikdy, opravdu nikdy mě nepomlouval, všechno mi dokázal říct na rovinu, bavili jsme se jako rovný s rovným. S Janou ale ne. Já jsem se celou dobu snažila, abych neřekla něco špatně, abych si ji nerozhádala a ona mě měla omotanou kolem prstu, dokázala mě zatlačit do kouta a nadávat mi. A já, už ji dokážu říct, co si myslím, mluvit s ní otráveně, stát si za svým názorem a nebojím se, že se naštve. Protože mám Dana. Konečně můžu dělat to, co dělala ona. Už mi na ní nezáleží.
Máte opravdového kamaráda? Zkuste se zamyslet nad takovým slovem "kamarád", co vás napadne? Líbil se vám tento článek? Mám psát další články o problematice mého života? Pište do komentářů! Vaše dreaming-girl...
(Tenhle článek mi přišel hodně profesionální. jde na ně vidět, že ráda píšeš, protože mám pocit, že jsem neobjevila ani jednu pravopisnou hrubku... :D Jj, já vim, jsem rypna.)
Jestli mám opravdového kamaráda? Plánuju na to napsat článek. Řekla bych, že nemám, protože ke mně nikdy nikdonebyl 100% upřímný. Nikdy jsem nemohla říct, že ten a ten člověk mě nikdy nezradil, vždycky stál při mě - ne.
Když se nad tím tak zamejšlím, tak jsem v životě prožila hodně kamarádských vztahů, ale ani jeden z nich nebyl plně založený na absolutní důvěřivosti a otevřenosti. Vždycky jsem mohla říct to velké ALE, které se nad náma vznášelo jako hroznej strašák.
Ano, ano, ano, tenhle kamarád je super, ALE...
Chápeš? Myslím, že žádnej člověk není 100% upřímnej tak, aby si zasloužil říkat si kamaráda na život a na smrt. A myslím, že takoví jsme všichni, jenom jsme tu zrádnou neupřímnost v sobě ještě neobjevili.
P.S.: Sorry zas za dlouhej koment.
P.P.S.: Pokud se mě budeš chtít na něco zeptat, klidně se ptej. ;)