Říjen 2011

I přesto, normální...

31. října 2011 v 20:32 | dreaming-girl |  Téma týdne
Sedla jsem si k ní na postel, objala jí kolem ramen a začala utěšovat. Choulila se v mých rukou, jako nějaké malé miminko. Jakoby vůbec nebyla dospělá. Zuzi, to bude dobrý, on za to stejně nestojí… drmolila jsem, ale ona moje slova nepotřebovala. Potřebovala dotek, pocity, emoce. Celý následující den jsem měla být s ní. A to tak nikdy nebylo. Normálně byla ona ta, která mě odháněla, když jsem za ní přišla, měla Toma. To já jsem musela vypadat jako ocásek, otravný ocásek, ona měla Toma. Ona se odpoledne toulala, měla Toma. Když jí dal "kopačky" přes internet, viděla jsem jí, jak se třásla. Neměla ani sílu na to, si na něm vylít vztek. Klapla notebookem a žuchla na postel. Do očí se jí nahrnuly slzy. Byli velké, jako "hrachy" jak se to říká v pohádkách. Tohle ale nebyla pohádka. Když už tak horor. Kluk opustí dívku, která zešílí a celý život ho pronásleduje v noci jako duch… Ne, na to nesmím myslet. To nemůžu, nejde to. Teď ale chodila ona všude se mnou. Držela se mě jako klíště, pořád se klepala a hebké papuče byli celé odřené z toho jejího věčného šoupání nohama namísto chůze. Jako mrtvola, jakoby opravdu zešílela. Bylo to všechno naruby, nic nebylo v pořádku. Večer mi zavolala Eliška s Aničkou, jestli prý nechci do Mcdonalda. Šla bych ráda, ale nemohla jsem Zuzku nechat samotnou. Ona by mě ani nepustila. Šla jsem s ní. Přinutila jsem jí, aby se namalovala. Vzala si nový červený kabát a hned vypadala líp. Měli jsme to do centra kousek. Většinou pořád povídala ona, teď jsem mluvila jenom já. Když jsme k Macdonaldu došli, čekala tam Anička, s Eliškou. Významně na mě pohlédli. Bylo mi to divné, že mě zvou, protože mě nikdo neměl rád. Zuzce se naopak neozval nikdo a přitom i prvňáčci věděli, že " Zuzka je super, úplně nej". Měla pověst bohyně školy. A i tak jí nikdo nezavolal. Většinou se pyšnila třeba i třiceti esemeskami, každá byla od jiného člověka. A teď… Ahoj Maru, to je Zuzka? Nábožně k ní zvedli oči. Jo, ale má teď takový období… odbyla jsem je a rovnou se vydala ke vchodu. Zuzka do mě byla zavěšená, jako "nejlepší kámoška", kterou jsem neměla. Usadila jsem jí a Ela s Ančou zaujali místo naproti ní. Nábožně okukovali její dlouhé, vlnité vlasy a zelené oči. Já zatím pistoupila k pokladně, objednala jsem McFlurry, colu a taštičku. Všechno jsem to donesla a položila před Zuzu. Holky poodešli, počítat, na co všechno mají. Jak je to povrchní. Je ti dobře? Ujistila jsem se a pohlédla na Zuzku. V obličeji byla bledá, jak bez duše. Strčila jsem jí do pusy jednu lžičku zmrzliny. Zdálo se mi, že polkla, ale u ní člověk nikdy neví. A pak někdo vešel. Dveře za mnou klapli a udělali nepříjemný skřípavý zvuk, jak se sunuli po podlaze. Strnula jsem. Byl to Tom.

Vedl sebou nějakou blondýnu, kočku s bujnými vnadami v krátkém tričku nad pupík. Držel jí kolem ramen a falešně se usmíval. Spolu s partou kamarádů zaujali místo naproti nás. Hned si mě všiml. Škoda, že jsem byla Zuzce tolik podobná, až na to, že jsem rozhodně nebyla hezká. A hele, to je malá Oblevová! Křikl. Kde máš zoufalku? Všichni u jeho stolu vyprskli. Nejspíš se s tím stihl pořádně pochlubit. Přistoupila jsem k němu. Byla jsem od něj vzdálená sotva metr. Tak hele, nevím, kdo je tady zoufalej, ale já ani moje ségra to asi nebudou. Promiň, obrátila jsem se na holku, už ti někdo řekl, že tenhleten "divoch" si sebou pod stanování se Zuzou vzal Medvídka? Všichni vybuchli. Podívala jsem se na Zuzku. To víš, hrdina. Měl pyžamo se Supermanem, asi aby mu vyhnal noční můry o dinosaurech! Podívala jsem se na něj. Zatnul zuby. Ale moment, nedurdi se. To není všechno. Jak že se jmenuješ? Obrátila jsem se k holce. J…Jana, odpověděla. Ahá, Jano, víš, že se tenhle srabík rozešel s mojí holkou přes internet? Že jí tam dal houf Smolíků. Že se mu chce z ní blejt? A tohle jako není zoufalý? Pokud ti posílá řady muckujících se smajlíků, chce jenom požádat o pusinku na dobrou noc, aby se mu zase nezdál sen o tom, že vypustil rybníček. Všichni se tlemili. Řičeli přec celý Macdonald, dokonce i prodavači se u svých pultů svíjeli smíchy. Poď kotě, vyzval Janu Tom, pudem do parku. Jako abych ti přečetla pohádku a uložila tě do nebeského království? Promiň, pusinky budu asi rozdávat jiným… Zašklebila se. Tom zrudnul a odkráčel. Mrkla jsem na Zuzku. V očích měla tolik štěstí a radosti. Bylo to naruby. A přesto, normální.

Kde bydlíš?

30. října 2011 v 19:28 | dreaming-girl |  Mé úvahy, myšlenky a zkušenosti
Tohle je otázka, kterou ti často položí kluk či holka, který se s tebou dá do řeči, jenom tak nadhodile. Záhadně mu odpovídám "na dvou místech". Nevěřícně na mě vždycky koukají, jako na mimozemšťana. Ale je to pravda. Bydlím na dvou místech, u táty a u mámy. Je to možná trochu osobní, ale asi to o mě většina neví, (pokud jsem se o tom náhodou nezmínila v nějakém článku...) totiž že... Naši se rozvádí. "Chudinko, to tě lituju!" Asi takhle znějí všechny reakce. Ale já vám řeknu jedno: Mě to ani tolik nevadí. Jsem ráda, protože se hádali a doma byla vždycky napjatá atmosféra, teď je to jinak. K tátovi jezdím, i když jsem víc u mámy, která je v novém bytě. To ona se od táty odstěhovala, je to rok a kousek. U mámy mám všechno oblečení, takže jsem tam vlastně víc doma. U táty mám takové ty věci z dětství, protože jsem tady bydlela od narození. Teď vám od táty píšu. Když jsem byla menší, brečela jsem, proč já musím mít takovýhle osud, ale teď jsem ráda. Hodně.

Máte taky rozvedené rodiče?


Milý DENÍČKU...

29. října 2011 v 21:58 | dreaming-girl |  Můj deníček
...dnes byl, když to tak shrnu, skvělý den. Už od rána, od svatého rána, kdy jsem nemusela z donucení vstávat, neboť jakýsi skvělý člověk vynalezl věc zvanou PODZIMNÍ PRÁZDNINY, za kterou mu velmi děkuji, protože bez něj bych teď neměla náladu na žádné vypisování stereotypu ve škole. Každopádně jsem se začala těšit: Hurá, jdu na oslavu! Oslavy mám, z jakéhosi důvodu, velmi ráda. Pořádala jí moje mladší kamarádka, jejíž mamka spolupracuje s mojí mamkou. Je velmi tvořívá, ale to už hodně předbíhám. Ani nevíte, jak jsem se těšila, neboť jsem tam měla jít o necelou hodinu dřív, chtěla jsem jí pomoci, ale zase předbíhám, protože nejprve jsme kolem jedenácté vyrazili do pizzerie, kde mají ÚŽASNOU pizzu. Dala jsem si Hawaii, jako vždy, protože nejvíc sedí mým náročným chutím... :)) Po obědě jsme s vydali do knihkupectví, kde jsem si mimochodem koupila novu knížku od Jacqueline Wilsonové, na kterou se velmi těším. Jmenuje se "Nejdelší velrybí píseň" a jsem přesvědčená, že jí zhltnu jedním dechem, jako ostatní knížky od ní. A pak... Konečně oslava! Jak jsem už říkala, vydala jsem se tam dřív. O tom raném průběhu, ve kterém scházela akorát jedno děvče, které bylo z Budějic, se tolik zmiňovat bemusím, to byli samé blbosti, spíš už takové "něco", než přijela právě osudná holčička. Poměrně důležitá aktérka byla sestřenice, se kterou se opět hádali, jako pokaždé, když jsou spolu. Jejich hádky mě iritují, neboť jsou to takové... Nechci říkat "hlouposti", ale jednoduše řečeno to prostě nejsou hádky na nějaké slušné úrovni, které se tykají věcí, o kterých JE třeba se hádat. I přesto jsem si to nesmírně užila a výjimečně jsem s onou kamaradkou neměla konflikt, což se nám také stáva docela často, protože jsme povahově VELICE rozdílné. Večer jsem odjela domů. usedla k počítači a začala psát (pro zasvěcené "knihu"). Teď je deset a já jsem se po celém tom vyčerpávajícím dni dostala konečně k tomu, abych do tebe něco napsala.

P.S. Ještě jedna zpráva: Zítra se mění čas! Je úžasné vědět, že i když půjdu spát v jedenáct a budu spát deset hodin, neprobudím se v devět, ale v osm... Má někdo taky takový nadlehčujícící pocit? :))


MOJE SÉGRA - Moje ségra :))

28. října 2011 v 19:37 | dreaming-girl |  Mé povídky
Nekecám, tahle kapitola se tak jmenuje. Je poslední, takže se dozvíte, jak to nakonec všechno dopadlo. Snad se vám tahle poslední kapitola bude líbit.

V ordinaci to bylo útulné. Byla to malá místnost, s krásným moderním lustrem a červenými kachličkami. Uprostřed byl malý bílý kovový stůl a za ním seděla malá dáma s krátkými vlnitými vlasy, měla tmavé oči a pusu měla zvýrazněnou červenou rtěnkou. Doktorka. Vstala od stolu a usmála se na ně. "Copak potřebujete?" Zeptala se a napila se čaje. "Máme tady úraz, Lenko," odpověděla Róza a položila Markétku na lehátko. Doktorka přistoupila k Maky a začala ji prohlížet. "Praštila se do hlavy,! řekla Róza a pohladila Maky po blonďatých vlasech. "A tady Monika ji zachránila." "Ale ona se nepraštila do hlavy," řekla Monika a začala jí vyprávět, co se vlastně stalo. "Má malý otřes mozku," řekla po chvíli doktorka a pak ještě dodala: "Ale kdyby nebylo tebe, Moniko, mohlo to být ještě horší."

"Kde ta holka vězí," opakovala si v duchu Klára a nervózně se koukala na hodiny. CRRR!CRRR! "Konečně!" Vykřikla Klára a spěchala otevřít. Jaké bylo překvapení, když za dveřmi spatřila Janičku, která měla oči celé červené a kapesník, který držela v ruce, byl i od pohledu celý mokrý. "Propánakrále Janičko, co se stalo?" "Markét, praštit, spadnout, děcák, Eva, nána, fracek," chrlila ze sebe Janička a začala brečet ještě víc. "Pojď dovnitř Jani, já Ti udělám pohár a ty mi to všechno hezky řekneš, ano?" řekla Klára, mezitím ji odvedla do předsíně a zavřela dveře. "Tak fajn," zašeptala Janička a všechno jí řekla. Klára se ihned sbalila a jela do děcáku. Ale domů si neodvezla jenom Markétku.

Bylo 6. listopadu. Dvě mlaďoučké dívenky vystupovaly z metra. Konečně se ocitly před základní školou Mariánskou. V šatnách se převlékly a menší holčička té větší říkala: "Támhle jsou záchody. Támhle jsou třídy 2. stupně. Támhle je moje a támhle je tvoje třída." "Já tě doprovodím," řekla ta větší a chytla ji za ruku. "Tak fajn. Dneska budeme mít úkol. Pomůžeš mi s ním doma?" Zeptala se ta menší. "Jistě, ráda!" "Hele a nestýská se ti po Róze ?" zeptala se menší a zpomalila krok. "Ani ne, víš, já mám Rózu sice ráda, ale ona byla vychovatelka pro všechny, kdežto ty a Klára jste tu jenom pro mě!" Odpověděla větší a usmála se. "Mám Tě ráda Mony!" "Já tebe taky Maky!" Řekly a objaly se. Octli se před Markétčinou třídou a vstoupily. Najednou se všichni podívali na Moniku a zeptali se: "Kdo to je?" Markétka Monice dala pusu a řekla s úsměvem: "MOJE SÉGRA!!!"
Zazvonil zvonec a pohádky je...

MOJE SÉGRA - Facka a útěk

27. října 2011 v 18:44 | dreaming-girl |  Mé povídky
Zase jste zapomněli? Já vás... Ne, nebojte, nezabiju vás, já vám nadělím kapitolu další. A pakliže si nepamatujete, máte tu k mání všechny kapitoly. Jestli jste neztratili niť, pokračujte a přečtěte si před poslední kapitolu mého slavného a trochu infantilního příběhu MOJE SÉGRA.

Markétka vypadala čím dál hůř. Praštila se do hlavy o umyvadlo. Pořád sípala "Mony Mony Mony". Monice to rvalo srdce. Najednou zničehonic dala Marii facku a potom další, a pak jí začala kopat tak silně, že Marie kleskla k zemi. Podobně zmlátila i zbytek její party. Popadla Markétku do náručí a utíkala s ní za Rozárkou. "Rózi! Rózi!" Křičela tak silně, že by jí byla slyšela, i kdyby byla na druhém konci světa. "Rózi! Rózi!" křičela čím dál tím hlasitěji. Konečně. Potkala Rózi, která právě běžela k záchodům, odkud slyšela křik. "Copak se stalo?" Vyděšeně se podívala na Markétku. "Uklouzla a praštila se hlavou do umyvadla," chtěla odpovědět Monika, ale pak si uvědomila, že kdyby lhala, schytala by to od Marie. I když jí dokázala dát facku, to neznamenalo, že se jí bude bát, spíš naopak. A tak Rózy začala vyprávět, jak to bylo doopravdy i to, jak ji Marie s její partou šikanovaly, jak Markétka hledala novou sestřičku, jak utekla kvůli tomu, že jí Eva řekla že je fracek, jak pak uviděl Mariinu partu, jak z toho omdlela, a jak spadla na Marii která jí za to dala, facku, jak pak spadla a praštila se do hlavy o umyvadlo, jak se potom udělalo Monice špatně kvůli tomu, co jí Marie říkala, o Markétčině zasípání "Já tě mám ráda Mony", o všech Moniččiných pocitech, i o facce a zmlácení Mariiny party a o útěku a všem tom volání "Rózi Rózi!". Rózy se z toho rozplakala dojetím. "Jsi statečná, Mony, je vidět, že ti na Markétce záleží, že jsi chytrá, hodná, máš ji ráda." "Sestřička by měla být hodná chytrá, aby měla blonďaté vlasy a modré oči, měla by umět trochu vařit, pomáhat mi s úkoly, ale hlavně by mě měla mít ráda," vzpomínala Monika na Markétčina slova. "Hodná," pomyslela si, "asi budu, chytrá, no, na základce, než jsem do ní přestala chodit, jsem měla samé jedničky až na matiku, z té jsem dostala dvojku, blonďaté vlasy a modré oči, no, to jsem přesný opak," zašeptala a pohlédla na své černé kudrliny a pomyslela na své tajemné tmavé oči. "Umět trochu vařit, tak to bude v pohodě, odmalička pomáhám v kuchyni a zvládla bych možná i řízek s kaší. Do jak třídy chodí Maky? Do první. Tak to jí s úkoly klidně pomůžu, zamyslela se a stáhla koutky do úsměvu. Ale hlavně by mě měla mít ráda ráda ráda rád r.." zaznělo jí v hlavě jako ozvěna. "Ale já tě mám ráda!!!!!" Vykřikla, aniž by si uvědomila, že vedle ní stojí Róza. "Mony, já vím, že mě máš ráda!" Řekla a objala. Kéž by jí takhle objala jednou Maky. Markétka zasípala, Róza se vzpomněla, že ji má v rukou a opět se daly do běhu. Konečně! Zastavily přede dveřmi s nápisem Dětský lékař. Zaklepaly, ozvalo se "Dále" a vstoupily.

Chvíle napětí... A jak celý příběh dopadne, se dozvíte příště...

Dešťovým vílám

24. října 2011 v 17:58 | dreaming-girl |  Téma týdne
"To jsou vlastně takové malé víly, které mají nade vším rozhled a když je někde deště potřeba, snese se jich na tisíce, třeba zrovna k nám do zahrady," vyprávěla nám maminka. Lenka se krčila v posteli a pročítala Bravíčko. Tohle jí ve třinácti nezajímalo. Ale já jsem tomu byla oddaná. Bylo mi tenkrát sedm, přesně si to pamatuji. Na posteli jsem měla nově vyprané povlečení s přesně takovými titěrnými vílami, co nám máma vyšívala. Seděla u mě na posteli a měla sametovou košilku. Když skončila, její hlas se rozplynul po místnosti a já ho slyšela ještě celou noc. Lenka si celou noc četla pod peřinou, cítila jsem světlo baterky. Ráno jsem to na ní chtěla prásknout, protože jsem kvůli ní nemohla pěkně dlouhou dobu spát, ale nakonec jsem ti neudělala. Moji pozornost uchvátilo něco jiného. Déšť. Vrhla jsem se k oknu a začala vykřikovat: "Podívej, Leni! Prší, to jsou ty malé víly!" Lenka si přitiskla polštář ještě silněji k uším, čímž mi jasně naznačovala, že jí t nezajímá. Já jsem v tu dobu byla ještě tak malá.

Ale ani pro Lenku slovo déšť neznamenalo úplné "nic". Jednou, když jsme byli na chatě s rodiči a ještě jednou rodinou, ve které byl kluk, který se Lence líbil, pokaždé, když začalo pršet vyběhla ven a začala poskakovat po velké zahradě. Věděla, že on se dívá. Pod kapkami deště se z jejího oblečení nestalo nic jiného, než průhledný povlak. Strašně se smála a občas se na něj i svůdně podívala. On se jenom oplzle usmíval, jakoby se mu líbilo, že mu to moje sestra dává takhle najevo, že se jí líbí. Jelikož to bylo jediné oblečení, které měla čisté, po zbytek večera pobíhala po chatě ve spodním prádle, krajkovém. "Ta holka by taky potřebovala dostat pořádnou spršku od víl, která by jí dostala zpátky na zem, z tohohle předváděcího mola," šeptala jsem naštvaně. Od té doby s tím klukem chodila. Bylo mi devět a jí šestnáct. A pořád jsme byli tak malé.

Teď je mi dvaadvacet, Lence osmadvacet. A tohle je moje první kniha, kterou bych chtěla věnovat dešti. Nebo spíše dešťovým vílám? Nevím, ale jedno je jisté: Vidím je pořád, jsou tu, jako když nám to maminka vyprávěla. Jako když se s jejich pomocí podařilo Lence sehnat kluka. Jsou tu. A já je vidím. V dešti.

Víc, víc, víc!

23. října 2011 v 18:10 | dreaming-girl |  Mé úvahy, myšlenky a zkušenosti
Čauky!
Narazila jsem na podivuhodnou skutečnost na jistém blogu, jehož adresu sem dávat nebudu. Jedním z důvodů je jistý konflikt, který by při uveřejnění nastal, ale o to tak nejde. Ten zmíněný blog má poněkud zajímavý článek, nebo spíše skupinu článků, ve které hodnotí ostatní blogy. Zpočátku mě to trochu zarazilo, každopádně jsem si to projela a narazila na restless-girl a hodnocení jejího blogu. Přečetla jsem si to a nestačila jsem zírat.

Cituji: "S přidáváním článků jsi na tom dobře, ale moc nepřidáváš."

Jako první by mě vlastně zajímal smysl té věty, protože jestliže je tam "jsi na tom dobře" a pak "moc nepřidáváš" nedává mi to úplný smysl. Ale to je jedno, hlavní je... Taková povrchnost. Copak pakliže jeden den nepřidám, protože budu například v nemocnici se zlomenou nohou, nebo na soustředění, kde spím, je přece, teď nevím, jak to říct...očekáváné, že nenapíšu. Navíc někdo prostě nemá pořád čas. Až začnu chodit na gympl, pochybuju, že každý den vám sem něco budu přidávat. A to je ta první možnost. Druhá je takové zcela obyčejné slovo "nápad". Pakliže chci mít svůj blog na úrovni a nechci tam dávat každý obrázek, který na internetu najdu, abych měla deset článků za den, ale prostě si počkám, až mi něco cvakne, nebo mě něco vzhledem k událostem napadne. Zkrátka a dobře, soudit lidi podle toho, zda přidávají sedm článků za den, s tím že na každém je jeden obrázek a pak "máme tu soutěž", nebo zda přidávají jeden ob den, ale má to něco do sebe, k zamyšlení, ze života...

Druhá (a poslední) věc se týká návštěvnosti. Chápu, že návštěvnost je pro každého, i pro mě důležitá, ale opět podle toho... Já nevím, hodnotit, že "tenhle blog je dobrej, má vysokou návštěvnost", to je zase trochu povrchní záležitost. Protože někdo má třeba pěkné a nápadité články, ale na blog mu prostě mnoho lidí nechodí, protože já nevím... Prostě z nějakého důvodu (a ten si domyslete...). Není to tak, že bych měla na tu holku zálusk, jenom mě to překvapilo, že se to takhle bere...

Kopie

21. října 2011 v 20:26 | dreaming-girl |  Mé povídky
"Podívejte se támhle do výloh! Jé, ty kombinace!" Vykřikla Naty a vystřelila prstem do výlohy. Vše se zdálo být v pořádku. Tedy až do téhle chvíle. "Jakej se vám líbí víc?" Zeptala se. Rozbušilo se mi srdce. Sakra! Co jenom řeknu? Aby se na mě nenaštvala! Jakou má radši? Hnědou… "Mě ten hnědej," vyhrkla jsem a čekala na reakci. Zkřivila obličej. "Hnědej? Vždyť je absolutně bez vkusu. Hezčí je černej, hnědej se líbí jen"… Mě se taky víc líbil černý. Měl velké kontrastní červené knoflíky a límec. Hnědý byl poněkud vyblitý, ale Naty měla přece hnědou radši! Ach jo, zase jsem udělala chybu! A pak se na mě zadívala. Znala jsem to. Měla jsem… prostě smůlu. Neuhádla jsem to a to bylo špatně. Ten pohled byl pohrdavý, asi tak jako když se koukáte na někoho, koho nenávidíte a který je slabší. Ne že bych s tím měla zkušenosti, ale Naty jo. Takhle se na mě dívala pořád. Ale… "Ten černej je taky pěknej!" Vyhrkla jsem znovu. "Ale prosimtě, co to tu vykládáš. Jednou jsi to řekla, tak to latí, viď? Na ulici jsme byli s Káťou. Samozřejmě řekla, že černý. Ach jo, proč jsem jen mluvila. Naty s ní pokračovala. Chtěla jsem je dohnat, ale nepodařilo se mi to. Pokaždé když jsem vstoupila do hovoru, zmlkla. Neurážela mě, ale to by bylo možná lepší. Bojkotovala mě. Dostala jsem strach. Že se se mnou nebude bavit. A já že budu troska, která nemá ve škole nikoho. A nikoho si ani nenajdu. Protože to začne šířit. Vzdálili se ode mě. A mě se do očí nahrnuly slzy. Byla jich celá kupa, vodopád, který stékal po látce mé šedé bundy. "Jsi nemožná," huhňala jsem si celou cestu až k domu. Pohled na zářivě červenou parcelu mě obšťastnil. Trochu. Máma už byla doma. Seděla u stolu a brala si hrsti sušenek. "Ahojda, zlato, tak jak bylo ve škole? Něco s Natálkou?" Usmála se na mě. Dokázala být tak milá. A já… tak nemožná. "Ne, nic zvláštního," pokrčila jsem rameny. "Ale teď jdu k sobě. Neruš mě, prosím." "Ale zlatíčko, jasně že nebudu!" Přikývla rozjařená máma. Měla asi pěkný den. A já… Proč jsem jen tak… Ale to už každý slyšel a věděl. "Čau Jitko," zavolal na mě z pokoje Roman, můj brácha. "Něco s…" "Ne, nic! Sakra nechte mě bejt!" Vyjekla jsem. "Co se o mě všichni starají," zavrčela jsem cestou do pokoje. Práskla jsem dveřmi a položila se na postel. Spíš žuchla. Zavřela jsem oči a znovu si v hlavě projela všechno, od kabátů po slzy. "Proč!" Zaúpěla jsem. Ještě pořád jsem měla slzy v očích. Ještě štěstí, že si toho máma nevšimla. V tu někdo zaklepal na dveře. "Hej, Jitko, otevři!" Ozvalo se. Roman. "A proč?" Vykřikla jsem, možná až moc silně a prudce. Snad na omluvu jsem dveře otevřela. Roman vešel dovnitř a usadil se do křesla. Chvíli mlčel, tak on to dělá vždycky. Ale pak promluvil. "Něco se stalo, viď? S Natkou. Já to vím. Co ti řekla?" Jeho hlas zněl neobvykle vážně. "Nic, fakt nic." "Ale jo, řekni mi to. Nikomu to nevykecám, přísahám." Podívala jsem se na něj. Mám, nemám? "Šli jsme dneska okolo výlohy a Natka se ptala, jakej kabát se nám líbí víc. Má ráda hnědou a já nechtěla mít jinej názor, tak jsem řekla že hnědej. Ale to bylo blbě. Vlastně to ani nebyl kabát, bylo to taková kožená bunda, s cvočkama a tak. Víc se mi líbil černej, ten byl docela dlouhej a s knoflíkama… Ale ona řekla, že ten hnědej, že je hnusném a že ten, komu se líbí je…" vychrlila jsem na něj a pak jsem se zajíkla. "A co dál?" zeptal se mě v klidu Roman a objal mě kolem ramen. "Pak mě bojkotovali. A šla jsem domů, sem. Celou cestu jsem brečela. Ona se se mnou nebaví, víš jakej mám strach? Co se mnou bude, na ní daj všichni! Teď pro všechny budu…" "Ani to neříkej," utěšil mě Roman, "protože nebudeš.Copak… Ty jsi skvělá a to… Proč jsi teda vlastně řekla že hnědej? K čemu ti to bylo?" "Já nechtěla mít jinej názor a vim, že se jí víc líběj hnědý věci, tak jsem to tak plácla," zaúpěla jsem. "Ale… Co teď? Asi nepůjdu do školy," rozhodla jsem pohotově. "Ne, půjdeš a bude ti to jedno. Ty se nenecháš takhle vychovávat, vždyť jsi jak cvičenej psík! Nebudeš dělat věci, který baví jí, budeš dělat věci, který se líbí tobě. A i kdyby by se jí líbila víc hnědá bunda a tys řekla černou, vždyť je to tvůj názor. Narodila jsi se jako originál ,tak nezemři jako kopie!" A dlouze se na mě zadíval. V tom pohledu byl soucit a taky tolik pravdy, řekl to upřímně. "Fajn brácha, udělám to. A… děkuju ti." Nikdy jsem mu takhle neřekla, ale teď to bylo správné. Ještě jednou jsem ho objala a uvědomila si, proč jsem se cítila tak nemožná. Protože jsem se snažila být kopie Natály a ta byla nemožná. Ne, nezemřu jako kopie. Budu originál.

Pro nechápavé je to příběh pro slovo "strach", který do komentářů napsala Evelin a větou "Narodil se jako originál, tak nezemři jako kopie", kterou vymyslela Ebolin. Moc děkuju za slova a někdy příště vám zase něco podobného napíšu, podle vám vybraného slova. Snad bude nápadů víc a já je zkombinuji všechny, což bude velmi zajímavé...

P.S. Líbil se vám tenhle příběh?

Tak to máte... Krásná smrt

19. října 2011 v 19:47 | dreaming-girl |  Mé povídky
Ahoj, před chvílí jsem dopsala povídku na námět "krásná smrt", který mi do komentářů ke článku "Napište slovo" napsala krevjezivot. Zajímavé jméno... :) Moc jí děkuju, protože se mi na to psalo dobře. Vcelku. Je to docela smutné, podobně jako Hanky příběh, který jste si mohli přečíst v Pondělí jako Téma týdne.

Myslíš si, že ta sukně vypadá špatně? Není to moc neformální? Ne, vypadáš skvěle, zašeptala Gábina, ale stejně se na mě nekoukala. Měla důvod. Seděla na posteli a byla bledá, jako smrt, která jí vzala babičku. Sedla jsem si k ní, objala ji kolem ramen a zašeptala: Promiň, já… já vím, že je to pro tebe těžké a že já… Že to zlehčuju. Vím, že bych se měla chovat jinak, ale… To je dobrý, zahuhňala Gábina, nic se neděje. Já mám prostě náladu pod psa, to je všechno. Hele a kolik vlastně je? Blesklo mi hlavou a podívala se na hodiny. Tři čtvrtě na tři. Sakra, Gábi, musíme jít, jinak to nestihnem! Vyhrkla jsem a zprudka vstala. Gába se vydala za mnou. Hlasitě jsem dodupala dolů. Mezitím hulákala: Mami! Pojď, nebo tam nedorazíme včas! Máma vykoukla z koupelny. Už jdu, jenom se ještě… a zmizela za dveřmi. Za necelých třicet vteřin ale zase vykoukla a dveře zaklapla. Černý těsný top na ní podivně visel a minisukně odhalovala její hubené nohy. Mami, ty jsi strašně… hubená, dodala Gábi. Opravdu? Ale mě to nepřijde, možná bych… Pojď mami, proberem to cestou, odbyla jsem ji a zapřela se do ní. Byla lehká, jako pírko. Mami! Zhrozila jsem se. Vždyť ty, pokračovala jsem, když jsme vycházeli ze dveří, tak vyhublá! Znáš pojem mentální anorexie? Zlato! Okřikla mě. O tomhle nemluv, já nejsem hloupá, vím, jestli to stačí nebo ne a vím, co to je mentální anorexie. Tak se uklidni a nastup, ano? Šupem jsem seděla v autě. Jedem.

Do pohřebního ústavu, kde se měl obřad konat, jsme byli akorát. Hned jak jsme vystoupili z auta, dveře se začali zavírat. Pojďte, křikla máma a rozběhla se. Překvapovalo mě, že se na svých hubených nožičkách a vysokých podpatcích udrží. Uf, stihli jsme to. Posadili jsme se na místa, dopředu. Gabča byla příbuzná a my… Taky něco takového. Měli jsme přece adoptovanou její vnučku! Jakmile jsme dorazili, máma se začala prudce rozhlížet. Jsou tu? Dita a Erik? Nejsou, zašeptala Gábi. Ani na pohřeb svojí matky máma nepřijde. To je hnusný.

Gabču jme opravdu adoptovali. Její rodiče jí jako malou odložili, protože díky ní neměli čas na drogy a alkohol. Opravdu. Nic jiného do jejich života nepatřilo. A tak jsme jí adoptovali. Tenkrát jsme se ještě neznali, ale máma si ji nechala adoptovat. Jen tak, protože jí bylo Gabči líto. Od té doby se s rodiči několikrát setkala, to když se to domluvilo, ale Gábi se nikdy netěšila. A tak byla nejspíš ráda, že tu může uctít památku své babičky v klidu, bez jakýchkoliv nepříjemných situací. Pohřeb měla babička krásný. Zezačátku tam byl kněz, mluvil něco o "pokoji a klidu". Bylo to krásné. Potom šla na řadu jedna z babiččiných přítelkyň, složila báseň. Bylo v ní spoustu krásných vět, které v jejím podání krásně zněly. A pak… Šla na řadu máma. Svůj dlouhý proslov, který si nacvičovala více než měsíc, obohatila ještě o několik dalších odstavců. A pak… jsem šla na řadu já. Měla jsem zpívat. Píseň od Demi Lovato, Skysraper. Když jsem před všechny přistoupila, měla jsem chuť utéct. Stát před tolika lidmi bylo… najednou jsem se cítila trapně, v té své pytlovité sukni. Očkem jsem pokoukla po Gabče. Upřela na mě své kaštanově hnědé oči, jakoby říkala " věřím ti, udělej to pro mě." A já začala.

Like a skysraper… zašeptala jsem a ztichla. Nikdo se nesmál. Všem to vehnalo slzy do očí a mě taky. Všichni začali tleskat. Jako by se jim měli utrhnout ruce. A Gábina? Brečela ze všech nejvíc. Slzy jí zmáčely rezavé vlasy a potichu šeptala "děkuju". Rozběhla jsem se k ní. Velké pódium jsem dvěma skoky přeběhla a už jsem byla u ní. Pevně jsem jí objala. A pak byl konec. Všichni vyšli z místnosti a my rovnou zamířili k autu. Gábina mlčela. První polovinu cesty neříkala nic, pak ale promluvila: Babička měla anorexii. Byla hubená a bylo jí jenom čtyřicet devět. Vážila necelých dvacet pět kilogramů. Máma sebou trhla. Co…Cože? Vyhrkla. Tak přestaneš hubnout, mami? Zašeptala jsem. Jo, h…hned. Ale… zeptala se ještě, proč o tom nevím? Protože babička si to nepřála, by to někdo věděl. Říkala mi to, když umírala. A já… to vlastně strašně děkuju, zamumlala ještě a znovu se ke mně přitiskla. Já děkuju, že jsi, zašeptala jsem na oplátku. Měla krásnou smrt. Opravdu krásnou.


A poznámka: Pokud chcete, další návrhy, slova, věty, spojení, můžete psát také sem, do komentářů...

Napište slovo...

18. října 2011 v 14:15 | dreaming-girl |  Mé povídky
V minulém článku, kde jsem psala příběh k Tématu týdne, jsem získala spoustu komentářů, ve kterých se psala samá chvála. Strašně mě to potěšilo, protože mám ráda zpětnou vazbu. Tak mě napadlo, proč byste mi nemohli dávat náhodná slova, podle kterých já bych příběhy psala. Mohla by to být věta, sloveso, podstatné jméno, prostě úplně cokoliv. Tenhle článek tu záměrně nechám dlouho, aby jste se mohli rozhodnout a něco napsat.

  • Předem vás upozorním, že sem opravdu můžete psát jakákoli slova, ale ne žádné prásárny nebo sprosté věci. V tom případě váš komentář vymazávám a rovnou můžete zapomenout na to, že k němu budu něco psát!!
  • Nestyďte se - jakékoliv možná i trochu neobvyklé slovo vás napadne, nebojte se ho sem dát.
  • Čím budou věty nebo slova nápaditější, o to radši o nich budu psát.
  • A poslední věc: Pokud si to budete přát, mohu napsat příběh na všechny věty nebo slova, které se v komentářích objeví.
Pište mi tedy do komentářů, budu se těšit na vymýšlení vaše slova! Dreaming-girl

Budu tu navždy

17. října 2011 v 20:35 | dreaming-girl |  Téma týdne
Mám chuť celej pitomej den hodit za hlavu. Proč mám sakra život pod psa, proč jsem tak ošklivá a tlustá, proč si mě nikdo neváží? Píšu zuřivě do svého deníku. V poslední větě se mi papír prodře. "Sakra!" Zakleju tiše. Bohužel ne dost. "Sojková, co to tam děláš?" Okřikně mě učitelka. "Nic, jenom si tak…" zamumlám. Jí ale tahle odpověď nestačí. "Jak "nic"? Máš snad psát, ne?" Okamžitě si otevři sešit a opiš si věty z tabule. Všechno dobře doplň a potom si doplň základní skladební dvojice, slovní dru… V polovině věty jí přestanu vnímat. Pořád ty sentimentální kecy týhle starý bábule. Ach jo. "Haničko!" Zavolá na mě někdo seshora. Zmateně otáčím hlavu. Ale nikde nikdo. Tady! ozve se a já se zase rozhlédnu, tentokrát za zvukem. A pak jí uvidím. Vždyť to je… "Mami!" Vykřiknu. "Co prosím?" Vykřikne učitelka. "P…Promiňte," zakoktám a podívám se nahoru. Máma je celá v bílém, jako když se s tátou vdávali. Ale… Co tu máma dělá? "Mami!" Zašeptám celá rozjařená. Vždyť to je máma, jediná osoba, která mi rozumí… Nebo není? Vždyť je… Ani na to slovo nedokážu pomyslet. Mrtvá. Cítím, jak se mi hrnou slzy do očí. Ne, pomyslím si, nebudeš citlivka. "Mami," zašeptám, "takže… Existuje život po smrti?" Jsem tak šťastná. Moje jediná naděje, že život bude lepší. A najednou se vznáším do oblak, s ní. Jsem vedle ní, také v bílém. A potom… Povídám. Vždyť si toho máme tolik co říct. Hanulko! Slyšíš? Vytrhne mě ze snu máma. "Není posmrtný život," zašeptá opatrně. Není, není, není…zahučí mi v hlavě. Už zase. Nahrnou se mi slzy do očí a teď už se je ani nesnažím skrýt. Nemá to cenu. Můj život, to je jeden velký oceán, ve kterém se osoba jako já, utopí. Asi půjdu na most. Zase. Budu zírat do prázdna a počítat. Zase. Jedna, dva… Vždycky počítám dlouho. Do tisíce, jednou dokonce i do milionu. Ale nikdy to neukončím, na to jsem slabá. "Hani, pojď sem za mnou," zavolá máma. A mě narostou křídla. Nebo je to sen? Ne, není, vznáším se jako anděl. Ale…Co když už jsem umřela? Jé, to by bylo krásné, trávit čas jenom s mámou! Ale asi ne. "Hani, posaď se." Vyzve mě máma a sama usedne na bílý obláček. Já si sedám vedle ní, ale když se jí dotknu, nic necítím. Jakoby byla vzduch. "Hani, je mi to líto, ale já opravdu nejsem skutečná…" začne pomalu. "Víš, to je jenom tvá bujná fantazie. Druhý svět. Ale je tu pěkně, viď? Měkko, teplo, ale hlavně… Jsem tu s tebou. Ani nevíš jak mi to chybělo." "Mami," zašeptám a přivinu se k ní. Vím, že objímám prázdno, ale záleží na tom? Jsem tu s mámou. Mám svůj druhý svět. "Můžu tu být… kdykoliv?" Zeptám se potichu s obavami v hlase. "Ale dítě, to je tvoje království! Samozřejmě, že tu můžeš být pořád," zamumlá maminka. "A dokud o to budeš stát, budu tu i já." "Tak tu budeš pořád mami. A já už se na zem nikdy nevrátím. Teda jo, možná. Občas, když mi bude chybět babička nebo táta. A nebo… Kecy naší učitelky," zabrblám a máma se zasměje. "A co kamarádi ze školy, ty ti nebudou chybět?" "Ne, nikoho nemám. Ale to není důležité. Mám tebe. A svůj druhý svět. A to mi stačí, bohatě."

MOJE SÉGRA - Já tě mám ráda!

16. října 2011 v 19:28 | dreaming-girl |  Mé povídky
Podivné... Někteří touto větou šetří a nechávají si jí pro důležité příležitosti. Někteří jí používají pokaždé, když je to chytne. Jak tato věta souvisí s dějem, to máte možnost se dovědět, ale pokud jste zmatení a říkáte si "co to proboha je?", máte k dispozici všechny kapitoly. Pokud si ale děj pamatujete, můžete číst.

"Co tady děláš prcku?!" Ušklíbla se. "Jdu na záchod," pípla Markétka a zamířila ke kabince. "Na záchod, jo? Tak to máš smůlu, protože tam se asi nedostaneš," pitvořila se po jejím hlasu Marie a zatarasila jí cestu. Markétka vyděšeně pohlédla na Marii a upadla. Naneštěstí přistála na Mariině loktu. "Co na mě padáš ty prcku prťavej," vykřikla a dala jí facku. Markétka se zhroutila. Marie se do ní už už chystala kopnout, když tu se ze tmy vynořila postava a křikla: "Opovaž se na ni ještě jednou šáhnout a dám ti facku taky!!!" Byla to Monika. "Fakt my jí dáš srababo? Ty, která se bojíš i pavouka? Už se bojím !!" zasmála se Marie a zkřivila obličej ve škleb. "Nikdo tě nemá rád! Nemáš vůbec nikoho. Tvoje máma je v psychiatrický léčebně, tvoje babička brala drogy, ale nikdo Tě nemá rád, jsi přesně jeden z těch typických příkladů holky, kterou všichni nesnáší!!!!" Monika pohlédla na Marii. Měla pravdu. Nikdo ji neměl rád. "Já Tě mám ráda Mony!" zasípěl něčí hlas. Monika pohlédla na Maky. Usmála se. Co se směješ? To už si se úplně pomátla?! Zasmála se Marie. Monice začalo bušit srdce. Věděla, že musí Marii aspoň tu facku dát. Ne kvůli sobě, kvůli Maky.

Mé...

15. října 2011 v 20:36 | dreaming-girl |  Mé úvahy, myšlenky a zkušenosti
...představy, nápady, přání, dojmy, sny. To všechno jsou věci, které jsou pro člověka důležité a k normálnímu chování, vyrovnanému životu a spokojenosti nezbytné. Myslím si, že mi dáte za pravdu, protože tak to každý má. Ale teď něco ke mě.

Začnu představami, protože ty jsm napsala jako první. Mé představy jsou různorodé, někdy dosti neobvyklé. V dětství jsem si například myslela, že v semaforech jsou úzcí páni, kteří hledí na přechody aby věděli, kdy mají dát autům červenou. Bylo mi divné, jak se tam mohou dostat. V minulém článku Barvy a my mám další svojí již starší představu, představu, že svět byl kdysi černobílý, ale to už je pro některé známá úvaha. Další, také velmi neobvyklá představa byla, když mi byli asi tak čtyři. Neboť jsem měla starou prababičku, která většinou jenom seděla v křesle, mé oči jí viděli jako sochu. Bílou, mramorovou sochu, kterou tam měli děda s babičkou na ozdobu. Jednou tam ta socha nebyla. A už se nikdy nevrátila. Do nedávné doby jsem byla stále přesvědčena, že děda s babičkou opravdu sochu měli. Máma mě ale vyvedla z omylu.

Nápady. Nejčastěji mě teď napadají, když píšu knížku. Nějaká skvěla nová zápletka, děj, postava... Ale není to jenom k oné knížce. Stává se mi také, že se mi zničehonic v hlavě vynoří nápad na knihu novou, kterou bych mohla jednou napsat. Také mě napadají různé nápady na projekty, nebo na články tady na blogu. Nemám to hned, ale občas mi to v hlavě probleskne. Má to někdo podobně?

Mé největší přání je, aby mi vydali knihu. To přetrvává a postupně se také realizuje, protože píšu a píšu. Je toho ale víc. Mé další přání je, abych se dostala na gympl. To by totiž bylo obrovské štěstí. Dále také, abyste se zde cítili dobře, mysleli si, že "tenhle blog není špatný", protože mě by takováto vaše úvaha udělala radost.

Dojmy. Často mám na něco takový a takový názor, ale někdy ho ani neřeknu nahlas. Trochu se totiž bojím, že lidé mě za to budou odsuzovat, protože se jim bude líbit něco jiného. Nemám totiž ráda konflikty s lidmi, které mám vlastně ráda a kterých si vážím. Někomu to připadá divné, že to někdy nedokážu říct, ale pro mě je to těžké.

A ukončím to sny. Sny mám většinou komplikované, někdy nedávají smysl a i pro mě je někdy těžké pochopit, co se vlastně všechno dělo. I přesto, že většinou na sny zapomínám, mám dva, které jsou už hodně staré. Jsou to pro mě hodně strašidelné sny, proto si je možná pamatuji. Ten první je krátký, viděla jsem v něm postavu v černé kápi, jak jede na voru, jako v nějakém strašidelném filmu a potom jsem ležela v mámině posteli a někdo mi zakrýval hlavu dekou. Druhý sen je delší, bylo sluníčko a já jsem se s celou rodinou a babičkou procházela kolem hřbitova. Zahli jsme a přede mnou se objevila chodící houba. Nejzvláštnější na tom je, že jsem to byla já a přesto jsem se viděla, jako kdybych sledovala film. Začala jsem běhat dokola, ale nemohla jsem křičet a nikdo mě neslyšel. Kromě stvoření, ze kterého se vyklubala jakási kostra mimoozemšťana. Popadla mě a odtáhla k rodičům. Pak už byl jen jakoby záběr na jeí hlavu, říkala: Chci za ní svých pět dcer.

Jste alespoň v něčem podobní, jako já?

Barvy a my

14. října 2011 v 19:40 | dreaming-girl |  Téma týdne
Když jsem byla menší, myslela jsem si, že svět byl kdysi černobílý. Přesněji že byl černobílý v té době, kdy byli černobílé filmy. Připadalo mi to strašné. Teď už naštěstí vím, že svět byl vždy barevný, ale pojďme se zamyslet, jaké by to bylo, barvy nemít, jako v mých představách. Slunce by nesvítilo, nebyla by vidět krása nočního nebe, vše by bylo ponuré, ale hlavně, každý by byl stejný. No pomyslete si, že by každý měl stejnou barvu vlasů, oblečení, očí... Kdyby se také zakázalo dělat jakékkoli činnosti, například malovat, psát, nebo si hrát. Byla by jenom práce. To by byla taková nuda, ale také stereotyp. Pořád by jste vídali to stejné, nikde žádné rozptýlení, které dělá svět hezčím. Zamyslete se tedy, jaké by to bylo. Je to dost odstrašující. A teď tu pro vás mám krátký příběh, který bude víc k tématu "pastelky"-

Pastelky jsou různé, mají rozdílné barvy a jsou různé druhy, ovšem to každý zná. Jak se pastelkám vdechuje život a jak vznikají ty pestré odstíny, to ví víly. Malé, titěrné víly, které mají na starost barvy. Každá jinou a je jich na stotisíce. Když se takové víly snesou před zakouřené továrny, kde se vyrábí tužky, vyšlou několik paprsků, které z tužek udělají barevné pastelky. Aby tak i kreslily, musí každá víla ještě zatřepat svým kouzelným práškem, který sesypou z křídel, když doletí do jednotlivých místností továrny. Prášek se jim za tento dobrý skutek doplní a víly mohou dál pomáhat, aby byli kresby veselejší a každý školkový i školní žák měl možnost nakreslit věc tak, jaká opravdu je. Barevná.

Jak se vám líbila pohádka?

EveliN

12. října 2011 v 19:45 | dreaming-girl |  Mé úvahy, myšlenky a zkušenosti
Tento článek je o EveliN, dívce, která má skvělý blog, je sympatická a mě velmi podobná. Pokud jí znáte, víte, o čem mluvím, ale pokud ne, určitě se mrkněte na její blog, který je opravdu VELMI originální, s nápaditými články a tak dále... Však vy chválu znáte.

S EveliN jsem se seznámila na Alíkovi , pokud tam má někdo profil nebo pokud tento server znáte. Nejdřív jsem byla dsot nervózní, ale po prvním dopise to opadlo. Psali jsme si celkem dlouho, ona mi dala přečíst svou kapitolu z příběhu, já příběh Moje ségra, proto také vídáváte v komentářích restless-girl, která píše, že už ho četla. Správně, to je Evelin. Její blog možná znáte, ale pokud ne, opravdu se podívejte, stojí to za to.

Co se týká jejího nadání na psaní, je OBROVSKÉ. Vymýšlí skvělé povídky, krásné básně a má velkej literární talent. Doufám, že jednou vydá knihu, o což se snaží a pilně píše, protože bych si jí strašně ráda koupila.

Jak už jsem zmiňovala, jsme si podobné. A to je pravda. Na spoustu věcí máme stejný názor, rády píšeme, podobně přemýšlíme, máme podobné představy... Dalo by se to vyjmenovávat donekonečna. Ten, kdo ji zná mi potvrdí, že je opravdu sympatická, že?

MOJE SÉGRA - Dětský domov

11. října 2011 v 14:52 | dreaming-girl |  Mé povídky
Je to sice něco zpátky, možná si někdo z vás už úplně nepamatuje, ale každopádně, další kapitola příběhu MOJE SÉGRA se vám právě naskýtá k přečtení. Pokud se vám vytratil děj z minulé kapitoly, můžete si přečíst minulou epizodu (To víte, naučila jsem se vkládat odkazy...) Ale teď už vás nechám ponořit se do děje, který prožívá Markétka v dětském domově...

Markétka ještě nikdy nebyla v dětském domově. Monika jim ukázala každou místnost. Nejdříve šly do kuchyně. Nikomu nevadilo, že Monika provádí děvčata po domě, když je návštěvní den. Naopak byly rády, že za Monikou někdo přišel. "Kde má pokoj ta Evička Klouzká?" Zeptala se Markétka, zatímco si prohlížela jmenovky na pokojích. Číst neuměla, ale chtěla vypadat, jako že už číst umí. "Tady" odpověděla Monika a ukázala na dveře, na kterých bylo napsáno: Eva Klouzká 7.12.1999. "Proč jsou tam ta čísla?" zeptala se Markétka. "To je datum narození," odpověděla znalecky Monika a zaťukala. "Zítra má svátek," poznamenala ještě. Ozvalo se "Dále" a vstoupily. Opravdu, Evička Klouzká měla dlouhé blonďaté vlasy a modré oči. V jejím pokoji bylo uklizeno. "Vypadá to, že je pořádná," pošeptala Markétka Janičce do ucha. Jakmile je Eva uviděla, překvapeně na ně pohlédla. "Kdo to je? Chcete mi gratulovat k svátku? Tak dobře. Jenom chvíli počkejte, trochu se upravím." Přiskočila k zrcadlu a uvázala si do vlasů mašli, kterou si koupila za peníze vydělané za práci v kuchyni. "Hezká, že?" Natočila svou hlavu tak, aby jí bylo na mašli vidět a usmála se. Vypadala jako mrkací panenka. "Evo, My ti ale nejdeme popřát," vytrhla ji ze snu Monika. "Proč sem teda chodíte?" Zeptala se otráveně a pohlédla na Moniku. "Chci ti někoho představit. Tohle je Markétka Sklenářová. Je jí 6 let a chodí do první třídy." "Chceš bejt moje sestřička?" zeptala se Markétka a začala se na Evu zubit. "Tebe a mít za sestřičku? Takovýho kňouravého fracka?" opáčila Eva se a nakrčila nos. Markétka cítila, jak se jí hrnuly slzy do očí. "Sama seš ukňourananej, namyšlenej, sobeckej rozmazlenej fracek, náno nánovitá!!!" Zaječela a vyběhla ven. "Maky!" Monika se dala do běhu. Zastihla ji až na záchodech. Byla u umyvadla a vyděšeně koukala do rohu. Monika se tam také podívala a pochopila. Stála tam Maruščina parta.

DENÍČEK začíná...

10. října 2011 v 14:42 | dreaming-girl |  Můj deníček
Mám tu novou rubriku s názvem DENÍČEK. Pochopitelně bude o zážitcích mého (někdy naprosto obyčejného) dne.

Milý DENÍČKU,
dneska jsem se vzbudila vlastně brzo. Bez větších obtíží jsem vstala a to je pro mě REKORD, neboť jsem po ránu vždycky jak mrtvola. Autobus jsem také stihla, z čehož jsem měla radost, protože strach, že mi autobus ujede je asi stejně velký, jako že se mi něco ztratí. V obou případech se to někdy stává, o to větší z toho mám hrůzu. Ve škole jsem se náhodou dozvěděla, že k nám přijela Kasiopea, což je ekocentrum, díky jemu jsme se první dvě hodiny (HURÁ) neučili. Nakonec to uteklo jako voda a my šli na dlouhé TŘI školní hodiny zase do naší třídy. Vysloužila jsem si ZDÚ, neboli zvlášťnák, neboť jsem rozesmívala onoho kamaráda (pro zasvěcené "Dana"), kterému učitelka také zvlášťnák nadělila. To by nebylo ono, kdybych se já nepřihlásila, že jestli má zvláštňák on, tak že ho musím mít taky, protože za to vlastně můžu já, že ano? Každopádně z toho mám dobrý pocit, neboť jsem dostala to, co si zasloužím. Teď vypadám jako svatoušek, ale já jsem opravdu ráda, že jsem to takto vyřešila. AKždopádně poslední hodinu jsme měli pracovku. Nejen, že jsou v naší třídě opravdu velcí BORDELÁŘI, navíc jsme pracovali s přírodninami, takže není těžké si představit, jak to tak vypadalo, když jsme skončili. Zazvonilo na přestávku, my jsme (tedy mí spolužáci) nem+ěli VŮBEC uklizeno. Když jsme se vybatolili ze třídy a převlékli, čekal nás další problém. ASISTENTKA. Pomalu se převlíká, MUSÍME na ní čekat a k tomu všemu jde pomalu. Ze školy jsme vyšli o DESET minut později, než normálně. Nebýt hodné holčičky, která nás pustila skoro na začátek, jsem na obědě doteď. Opravdu štěstí, protože když jsme přišli, fronta byla několik metrů před jídelnu a to je v prostorách naší jídelny rozlehlá chodba. Venku pršelo. Naštěstí slabě, jinak by tento den opravdu stál za prd. Domů jsem došla během dvaceti minut, což dělá v průměru sedm minut na kilometr, kterých mám domů tři. Pak jsem se nezmohla na nic jiného, než si sednout. A tohle napsat. Děkuji, DENÍČKU, že jsi mi věrnou oporou.


P.S. Co říkáte na obrázek?

Snění...

6. října 2011 v 20:02 | dreaming-girl |  Mé úvahy, myšlenky a zkušenosti
A teď moment, chci snít...

Věta, kterou bych nejradši minutu co minutu používala, abych se nějak vymluvila z toho, že mi chce někdo něco začít vyprávět, že chce jít se mnou domů nebo se se mnou na něčem domluvit. Ne, že bych to nechtěla řešit, ale radši bych snila vymyšlené příběhy, než poslouchala realitu. Když je večer, ráda chodím spát. Mám celých deset hodin jenom pro sebe, ať už je to fáze vědomí či nevědomí. Když jsu ze školy, často se mi stává, že najdu prázdnou ulici. S chutí se po ní vydám a prostě začnu zpívat, vyprávět si nebo jen tak myslet. Proto také ráda píšu knížku, kde si prostě můžu v klidu vymyslet, co chci a ponořit se do světa, kde já určuji pravidla a na mě je, abych příběh vedla. Občas jsem po boku svých hrdinů, ponořím se s nimi do hlubokého moře mé fantazie a žiji s nimi život a zápletky. Snění je prostě na mém každodenním programu, nesmí chybět. Není den, dokonce ani hodina, kdy bych se neponořila do svých myšlenek a snila...

Máte také "hlavu v oblacích"?

Kdo by se nezbláznil?

5. října 2011 v 19:21 | dreaming-girl |  Téma týdne
A je to tady, další Téma týdne. Když jsem uviděla téma život bez elektřiny, trochu jsem se zaskočila. Chci říct, že je to jistě neobvyklé, ale zato zajímavé téma, které my si vlastně nedokážeme představit.

Ráno mi zazvoní budík... Moment, nezazvoní, tedy alespoň ne ten na mobilu, protože žijeme bez elektřiny. K snídani si dám palačinky... Stop, nedám, tedy alespoň ne na normálním sporáku a nad nějakým ohněm... Na to popravdě řečeno, nemám čas. Nemůžu si rozsvítit, neboť žijeme bez elektřiny, nepoteče teplá voda... Když pak bez té naší ELEKTRIKY vypadám jako mrtvá, vydám se kam? Do školy. Nikoli autobusem, protože není elektřina a tudíž mám smůlu, ale PĚŠKY. To, že to mám do školy zhruba tři kiláky, to mi je v tuto chvíli naprd. Ve škole máme tmu, protože slunce zrovna v tento osudný den stoprocentně nebude svítit, k obědu něco hnusnýho a nepečenýho (teda ne, že by to jinak u nás v jídelně bylo normální, tam je to hnusný pořád...) A odpoledne další tři kiláky. Do večera sedět a číst si knížku (teda pokud bych neměla kroužky, ale i tak by to stálo za prd, neboť by, jak už jsem říkala, nesvítilo slunce a my svítili svíčkami, o které by jistě někdo zavadil a začalo by hořet...). A potom, co tak dělat po tmě? V podstatě nic jiného, než spát, protože vám ráno nazazvoní budík, což znamená, že nejspíš zaspíte...)

Když si tohle představím, zvedá se mi žaludek. Vemte si, že bez elektřiny bysme se v podstatě vrátili k neandrtálcům a to je, musíte uznat, hrozivá představa...

Dokážete si vůbec představit život bez cenné ELEKTŘINY?


MOJE SÉGRA - Koho hledáte?

4. října 2011 v 20:16 | dreaming-girl |  Mé povídky
Koho hledáte?
Nebojte, není to otázka do ankety, nebo tak něco, ale název další kapitoly z příběhu MOJE SÉGRA. Snad se vám tedy bude líbit...

Markétka se rozhodla pátrat. Chtěla by novou sestřičku za každou cenu. A proto se rozhodla, že ji sežene. Nevěděla sice kde, jak a kdy hledat, ale cítila, že musí někde sestřičku mít. Vůbec netušila, kde se sestřičky shánějí. Věděla, že psi se koupí v obchodě nebo v útulku,? ale kde hledat takový dětský útulek. "Mami, kde se shánějí děti, když není maminka nebo tatínek?" Zeptala se. "V dětském domově beruško, pročpak se ptáš?" Odpověděla nic netušící Klára, zatímco myla nádobí. "Ále jen tak mě to napadlo," odpověděla vyhýbavě Markétka a honem utíkala nahoru. Za chvíli se vrátila. "Mamí, můžu jít ven?" Řekla celá udýchaná z běhu. "No klidně, ale žádné lumpárny a do 2 hodin buď doma!" řekla Klára. Mezitím se zaklaply dveře. "Ta uličnice malá!" Pomyslela si a šla utírat umyté nádobí.

Markétka se měla sejít s Janičkou před parkem. Markétka měla zpoždění. Cestou totiž dostala ukrutný hlad. Janička už netrpělivě čekala. Markétka dorazila celá udýchaná a rychle na ni vychrlila: "Ahoj, už vím, kde se shánějí sestřičky. Je to v dětským domově a já vím, kde tady v Praze dětský domov je." "A kde?" "Je to kousek". "Přejdeš přes přechod, přejdeš přes Lesní ulici a na kraji 17. listopadu je dětský domov." "Takže se tam vydáme?" "Jasně, že vydáme!"

Monika seděla u okna ve svém pokoji a chroupala jablko ze svačiny. Byla sobota a byl návštěvní den. Děti z dětského domova se na sobotu moc těšily. V sobotu totiž mohly pozvat své kamarády, příbuzné nebo prostě někoho. Ti je pak mohli vzít do parku nebo na oběd Monika ale žádné kamarády neměla. Měla jen tetu Miriam. Nebyla to její opravdová teta, byla to paní, která pracovala v papírnictví. Děti tam za ní často chodily, ale Miriam si oblíbila jen Moniku. Ale ani Miriam dnes nepřijde, protože má spoustu práce. Ale Monice to nevadilo. Byla zvyklá, že k ní nikdo nechodí, protože rodina ji neměla ráda. Máma ji odložila sotva se narodila, celá její rodina, babičky, dědečkové, tety, strejdové, sestřenice, bratranci na ní zapomněli, sotva za ní zaklaply dveře kojeneckého ústavu. Pohlédla k oknu. Uviděla malé holčičky, které se rozhlížely po dvoře. Zvedla se, oblékla si mikinu, nazula tenisky a utíkala ven.
Na dvoře se rozběhla k holčičkám. Markétka s Janičkou spatřily Moniku až když k nim doběhla. "Ahóój! Koho hledáte?" "Sestřičku!" Pochlubila se Markétka. "A co hledáš ty? Taky sestřičku?" "Ne, já tady bydlím! Chcete s tím hledáním sestřičky pomoci? Znám to tu jako své boty," a pohlédla na své odřené tenisky. "Jaká by měla být ta sestřička? Měla by mít blonďaté dlouhé vlasy, modré oči, měla by umět trochu vařit , pomáhat mamince, být chytrá, pomáhat s úkoly, měla by být pracovitá, aby uklízela. Hlavně musí být starší, hodná, hezká a hlavně by mě měla mít ráda." "Páni! Ty máš tedy požadavků! To nevím, jestli tady někoho najdeme." "Určitě," odpověděla Markétka, jako by si myslela, že u vrátného řekne požadavky a že jí prostě sestřičku přivedou. "Možná, že Evička Klouzká bude ta správná." "Skvěle! Pojďme se na ni podívat, prosím!" zaprosila Markétka. "Dobrá, tak ale pospěšte! Máme jen hodinu a čtvrt," řekla Monika a pohlédla na hodinky. "Jani! Pospěš," otočila se Markétka na Janičku a pobídla ji, aby se dala do běhu.
Co se stane v dětském domově, to se dočtete příště.