I přesto, normální...

31. října 2011 v 20:32 | dreaming-girl |  Téma týdne
Sedla jsem si k ní na postel, objala jí kolem ramen a začala utěšovat. Choulila se v mých rukou, jako nějaké malé miminko. Jakoby vůbec nebyla dospělá. Zuzi, to bude dobrý, on za to stejně nestojí… drmolila jsem, ale ona moje slova nepotřebovala. Potřebovala dotek, pocity, emoce. Celý následující den jsem měla být s ní. A to tak nikdy nebylo. Normálně byla ona ta, která mě odháněla, když jsem za ní přišla, měla Toma. To já jsem musela vypadat jako ocásek, otravný ocásek, ona měla Toma. Ona se odpoledne toulala, měla Toma. Když jí dal "kopačky" přes internet, viděla jsem jí, jak se třásla. Neměla ani sílu na to, si na něm vylít vztek. Klapla notebookem a žuchla na postel. Do očí se jí nahrnuly slzy. Byli velké, jako "hrachy" jak se to říká v pohádkách. Tohle ale nebyla pohádka. Když už tak horor. Kluk opustí dívku, která zešílí a celý život ho pronásleduje v noci jako duch… Ne, na to nesmím myslet. To nemůžu, nejde to. Teď ale chodila ona všude se mnou. Držela se mě jako klíště, pořád se klepala a hebké papuče byli celé odřené z toho jejího věčného šoupání nohama namísto chůze. Jako mrtvola, jakoby opravdu zešílela. Bylo to všechno naruby, nic nebylo v pořádku. Večer mi zavolala Eliška s Aničkou, jestli prý nechci do Mcdonalda. Šla bych ráda, ale nemohla jsem Zuzku nechat samotnou. Ona by mě ani nepustila. Šla jsem s ní. Přinutila jsem jí, aby se namalovala. Vzala si nový červený kabát a hned vypadala líp. Měli jsme to do centra kousek. Většinou pořád povídala ona, teď jsem mluvila jenom já. Když jsme k Macdonaldu došli, čekala tam Anička, s Eliškou. Významně na mě pohlédli. Bylo mi to divné, že mě zvou, protože mě nikdo neměl rád. Zuzce se naopak neozval nikdo a přitom i prvňáčci věděli, že " Zuzka je super, úplně nej". Měla pověst bohyně školy. A i tak jí nikdo nezavolal. Většinou se pyšnila třeba i třiceti esemeskami, každá byla od jiného člověka. A teď… Ahoj Maru, to je Zuzka? Nábožně k ní zvedli oči. Jo, ale má teď takový období… odbyla jsem je a rovnou se vydala ke vchodu. Zuzka do mě byla zavěšená, jako "nejlepší kámoška", kterou jsem neměla. Usadila jsem jí a Ela s Ančou zaujali místo naproti ní. Nábožně okukovali její dlouhé, vlnité vlasy a zelené oči. Já zatím pistoupila k pokladně, objednala jsem McFlurry, colu a taštičku. Všechno jsem to donesla a položila před Zuzu. Holky poodešli, počítat, na co všechno mají. Jak je to povrchní. Je ti dobře? Ujistila jsem se a pohlédla na Zuzku. V obličeji byla bledá, jak bez duše. Strčila jsem jí do pusy jednu lžičku zmrzliny. Zdálo se mi, že polkla, ale u ní člověk nikdy neví. A pak někdo vešel. Dveře za mnou klapli a udělali nepříjemný skřípavý zvuk, jak se sunuli po podlaze. Strnula jsem. Byl to Tom.

Vedl sebou nějakou blondýnu, kočku s bujnými vnadami v krátkém tričku nad pupík. Držel jí kolem ramen a falešně se usmíval. Spolu s partou kamarádů zaujali místo naproti nás. Hned si mě všiml. Škoda, že jsem byla Zuzce tolik podobná, až na to, že jsem rozhodně nebyla hezká. A hele, to je malá Oblevová! Křikl. Kde máš zoufalku? Všichni u jeho stolu vyprskli. Nejspíš se s tím stihl pořádně pochlubit. Přistoupila jsem k němu. Byla jsem od něj vzdálená sotva metr. Tak hele, nevím, kdo je tady zoufalej, ale já ani moje ségra to asi nebudou. Promiň, obrátila jsem se na holku, už ti někdo řekl, že tenhleten "divoch" si sebou pod stanování se Zuzou vzal Medvídka? Všichni vybuchli. Podívala jsem se na Zuzku. To víš, hrdina. Měl pyžamo se Supermanem, asi aby mu vyhnal noční můry o dinosaurech! Podívala jsem se na něj. Zatnul zuby. Ale moment, nedurdi se. To není všechno. Jak že se jmenuješ? Obrátila jsem se k holce. J…Jana, odpověděla. Ahá, Jano, víš, že se tenhle srabík rozešel s mojí holkou přes internet? Že jí tam dal houf Smolíků. Že se mu chce z ní blejt? A tohle jako není zoufalý? Pokud ti posílá řady muckujících se smajlíků, chce jenom požádat o pusinku na dobrou noc, aby se mu zase nezdál sen o tom, že vypustil rybníček. Všichni se tlemili. Řičeli přec celý Macdonald, dokonce i prodavači se u svých pultů svíjeli smíchy. Poď kotě, vyzval Janu Tom, pudem do parku. Jako abych ti přečetla pohádku a uložila tě do nebeského království? Promiň, pusinky budu asi rozdávat jiným… Zašklebila se. Tom zrudnul a odkráčel. Mrkla jsem na Zuzku. V očích měla tolik štěstí a radosti. Bylo to naruby. A přesto, normální.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 *Medinka* *Medinka* | Web | 31. října 2011 v 20:45 | Reagovat

suprový článek :-) okomentni můj

3 restless-girl restless-girl | Web | 1. listopadu 2011 v 6:27 | Reagovat

No to je parádní!! :D Jsem se taky smála, když ho tam tak sjela v tom MacDonaldovi. Zezačátku to byl celkem horor, jak skoro zešílela, ale jinak to bylo suprový!!

(jenom mi tam chyběj uvozovky v přímých řečích..)

4 dreaming-girl dreaming-girl | Web | 1. listopadu 2011 v 13:26 | Reagovat

[1]: Promiň, že to tak říkám, ale... proč? Jestli budu chtít, dám ti komentář, ale tohle...

[2]: Můžeš mi říct, proč zase reklamy? Já to napíšu do záhlaví klidně, ale doufala, jsem, že tady budou lidé normální... Asi ne.

[3]: Jejda, tak na to jsem zapomněla... :)) Napsala jsem je ve Wordu, ale tady jsem to nějak zapomněla poupravit... :))

5 Lukky Lukky | Web | 1. listopadu 2011 v 17:40 | Reagovat

Super :) :D

6 dreaming-girl dreaming-girl | Web | 1. listopadu 2011 v 20:19 | Reagovat

[5]: Děkuji, moc, moc děkuji... :))

7 restless-girl restless-girl | Web | 1. listopadu 2011 v 21:00 | Reagovat

[1]: Souhlasím s dreaming girl. Tohle je jenom jinej způsob vyjádření reklamy.. :-!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama