Kopie

21. října 2011 v 20:26 | dreaming-girl |  Mé povídky
"Podívejte se támhle do výloh! Jé, ty kombinace!" Vykřikla Naty a vystřelila prstem do výlohy. Vše se zdálo být v pořádku. Tedy až do téhle chvíle. "Jakej se vám líbí víc?" Zeptala se. Rozbušilo se mi srdce. Sakra! Co jenom řeknu? Aby se na mě nenaštvala! Jakou má radši? Hnědou… "Mě ten hnědej," vyhrkla jsem a čekala na reakci. Zkřivila obličej. "Hnědej? Vždyť je absolutně bez vkusu. Hezčí je černej, hnědej se líbí jen"… Mě se taky víc líbil černý. Měl velké kontrastní červené knoflíky a límec. Hnědý byl poněkud vyblitý, ale Naty měla přece hnědou radši! Ach jo, zase jsem udělala chybu! A pak se na mě zadívala. Znala jsem to. Měla jsem… prostě smůlu. Neuhádla jsem to a to bylo špatně. Ten pohled byl pohrdavý, asi tak jako když se koukáte na někoho, koho nenávidíte a který je slabší. Ne že bych s tím měla zkušenosti, ale Naty jo. Takhle se na mě dívala pořád. Ale… "Ten černej je taky pěknej!" Vyhrkla jsem znovu. "Ale prosimtě, co to tu vykládáš. Jednou jsi to řekla, tak to latí, viď? Na ulici jsme byli s Káťou. Samozřejmě řekla, že černý. Ach jo, proč jsem jen mluvila. Naty s ní pokračovala. Chtěla jsem je dohnat, ale nepodařilo se mi to. Pokaždé když jsem vstoupila do hovoru, zmlkla. Neurážela mě, ale to by bylo možná lepší. Bojkotovala mě. Dostala jsem strach. Že se se mnou nebude bavit. A já že budu troska, která nemá ve škole nikoho. A nikoho si ani nenajdu. Protože to začne šířit. Vzdálili se ode mě. A mě se do očí nahrnuly slzy. Byla jich celá kupa, vodopád, který stékal po látce mé šedé bundy. "Jsi nemožná," huhňala jsem si celou cestu až k domu. Pohled na zářivě červenou parcelu mě obšťastnil. Trochu. Máma už byla doma. Seděla u stolu a brala si hrsti sušenek. "Ahojda, zlato, tak jak bylo ve škole? Něco s Natálkou?" Usmála se na mě. Dokázala být tak milá. A já… tak nemožná. "Ne, nic zvláštního," pokrčila jsem rameny. "Ale teď jdu k sobě. Neruš mě, prosím." "Ale zlatíčko, jasně že nebudu!" Přikývla rozjařená máma. Měla asi pěkný den. A já… Proč jsem jen tak… Ale to už každý slyšel a věděl. "Čau Jitko," zavolal na mě z pokoje Roman, můj brácha. "Něco s…" "Ne, nic! Sakra nechte mě bejt!" Vyjekla jsem. "Co se o mě všichni starají," zavrčela jsem cestou do pokoje. Práskla jsem dveřmi a položila se na postel. Spíš žuchla. Zavřela jsem oči a znovu si v hlavě projela všechno, od kabátů po slzy. "Proč!" Zaúpěla jsem. Ještě pořád jsem měla slzy v očích. Ještě štěstí, že si toho máma nevšimla. V tu někdo zaklepal na dveře. "Hej, Jitko, otevři!" Ozvalo se. Roman. "A proč?" Vykřikla jsem, možná až moc silně a prudce. Snad na omluvu jsem dveře otevřela. Roman vešel dovnitř a usadil se do křesla. Chvíli mlčel, tak on to dělá vždycky. Ale pak promluvil. "Něco se stalo, viď? S Natkou. Já to vím. Co ti řekla?" Jeho hlas zněl neobvykle vážně. "Nic, fakt nic." "Ale jo, řekni mi to. Nikomu to nevykecám, přísahám." Podívala jsem se na něj. Mám, nemám? "Šli jsme dneska okolo výlohy a Natka se ptala, jakej kabát se nám líbí víc. Má ráda hnědou a já nechtěla mít jinej názor, tak jsem řekla že hnědej. Ale to bylo blbě. Vlastně to ani nebyl kabát, bylo to taková kožená bunda, s cvočkama a tak. Víc se mi líbil černej, ten byl docela dlouhej a s knoflíkama… Ale ona řekla, že ten hnědej, že je hnusném a že ten, komu se líbí je…" vychrlila jsem na něj a pak jsem se zajíkla. "A co dál?" zeptal se mě v klidu Roman a objal mě kolem ramen. "Pak mě bojkotovali. A šla jsem domů, sem. Celou cestu jsem brečela. Ona se se mnou nebaví, víš jakej mám strach? Co se mnou bude, na ní daj všichni! Teď pro všechny budu…" "Ani to neříkej," utěšil mě Roman, "protože nebudeš.Copak… Ty jsi skvělá a to… Proč jsi teda vlastně řekla že hnědej? K čemu ti to bylo?" "Já nechtěla mít jinej názor a vim, že se jí víc líběj hnědý věci, tak jsem to tak plácla," zaúpěla jsem. "Ale… Co teď? Asi nepůjdu do školy," rozhodla jsem pohotově. "Ne, půjdeš a bude ti to jedno. Ty se nenecháš takhle vychovávat, vždyť jsi jak cvičenej psík! Nebudeš dělat věci, který baví jí, budeš dělat věci, který se líbí tobě. A i kdyby by se jí líbila víc hnědá bunda a tys řekla černou, vždyť je to tvůj názor. Narodila jsi se jako originál ,tak nezemři jako kopie!" A dlouze se na mě zadíval. V tom pohledu byl soucit a taky tolik pravdy, řekl to upřímně. "Fajn brácha, udělám to. A… děkuju ti." Nikdy jsem mu takhle neřekla, ale teď to bylo správné. Ještě jednou jsem ho objala a uvědomila si, proč jsem se cítila tak nemožná. Protože jsem se snažila být kopie Natály a ta byla nemožná. Ne, nezemřu jako kopie. Budu originál.

Pro nechápavé je to příběh pro slovo "strach", který do komentářů napsala Evelin a větou "Narodil se jako originál, tak nezemři jako kopie", kterou vymyslela Ebolin. Moc děkuju za slova a někdy příště vám zase něco podobného napíšu, podle vám vybraného slova. Snad bude nápadů víc a já je zkombinuji všechny, což bude velmi zajímavé...

P.S. Líbil se vám tenhle příběh?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 krevjezivot krevjezivot | E-mail | Web | 8. listopadu 2011 v 17:54 | Reagovat

Je to moc hezký příběh. Na začátku docela smutný, ale naštěstí to dobře skončilo. :-)
Je to krásný a pravdiví. Kopie jsou fuj fuj. :D  :D

2 dreaming-girl dreaming-girl | Web | 8. listopadu 2011 v 18:39 | Reagovat

[1]: Děkuju... :))

3 (Ta)jemná kakaová (Ta)jemná kakaová | Web | 21. listopadu 2011 v 7:48 | Reagovat

Je takový zvláštní příběh. Kopie - aktuální téma, povedlo se ti :)

4 dreaming-girl dreaming-girl | Web | 21. listopadu 2011 v 14:04 | Reagovat

[3]: Děkuju! :D

5 diario-misterioso diario-misterioso | Web | 7. ledna 2012 v 16:51 | Reagovat

Veľmi pekne napísané :-) A má to aj krásnu myšlienku :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama