Tak to máte... Krásná smrt

19. října 2011 v 19:47 | dreaming-girl |  Mé povídky
Ahoj, před chvílí jsem dopsala povídku na námět "krásná smrt", který mi do komentářů ke článku "Napište slovo" napsala krevjezivot. Zajímavé jméno... :) Moc jí děkuju, protože se mi na to psalo dobře. Vcelku. Je to docela smutné, podobně jako Hanky příběh, který jste si mohli přečíst v Pondělí jako Téma týdne.

Myslíš si, že ta sukně vypadá špatně? Není to moc neformální? Ne, vypadáš skvěle, zašeptala Gábina, ale stejně se na mě nekoukala. Měla důvod. Seděla na posteli a byla bledá, jako smrt, která jí vzala babičku. Sedla jsem si k ní, objala ji kolem ramen a zašeptala: Promiň, já… já vím, že je to pro tebe těžké a že já… Že to zlehčuju. Vím, že bych se měla chovat jinak, ale… To je dobrý, zahuhňala Gábina, nic se neděje. Já mám prostě náladu pod psa, to je všechno. Hele a kolik vlastně je? Blesklo mi hlavou a podívala se na hodiny. Tři čtvrtě na tři. Sakra, Gábi, musíme jít, jinak to nestihnem! Vyhrkla jsem a zprudka vstala. Gába se vydala za mnou. Hlasitě jsem dodupala dolů. Mezitím hulákala: Mami! Pojď, nebo tam nedorazíme včas! Máma vykoukla z koupelny. Už jdu, jenom se ještě… a zmizela za dveřmi. Za necelých třicet vteřin ale zase vykoukla a dveře zaklapla. Černý těsný top na ní podivně visel a minisukně odhalovala její hubené nohy. Mami, ty jsi strašně… hubená, dodala Gábi. Opravdu? Ale mě to nepřijde, možná bych… Pojď mami, proberem to cestou, odbyla jsem ji a zapřela se do ní. Byla lehká, jako pírko. Mami! Zhrozila jsem se. Vždyť ty, pokračovala jsem, když jsme vycházeli ze dveří, tak vyhublá! Znáš pojem mentální anorexie? Zlato! Okřikla mě. O tomhle nemluv, já nejsem hloupá, vím, jestli to stačí nebo ne a vím, co to je mentální anorexie. Tak se uklidni a nastup, ano? Šupem jsem seděla v autě. Jedem.

Do pohřebního ústavu, kde se měl obřad konat, jsme byli akorát. Hned jak jsme vystoupili z auta, dveře se začali zavírat. Pojďte, křikla máma a rozběhla se. Překvapovalo mě, že se na svých hubených nožičkách a vysokých podpatcích udrží. Uf, stihli jsme to. Posadili jsme se na místa, dopředu. Gabča byla příbuzná a my… Taky něco takového. Měli jsme přece adoptovanou její vnučku! Jakmile jsme dorazili, máma se začala prudce rozhlížet. Jsou tu? Dita a Erik? Nejsou, zašeptala Gábi. Ani na pohřeb svojí matky máma nepřijde. To je hnusný.

Gabču jme opravdu adoptovali. Její rodiče jí jako malou odložili, protože díky ní neměli čas na drogy a alkohol. Opravdu. Nic jiného do jejich života nepatřilo. A tak jsme jí adoptovali. Tenkrát jsme se ještě neznali, ale máma si ji nechala adoptovat. Jen tak, protože jí bylo Gabči líto. Od té doby se s rodiči několikrát setkala, to když se to domluvilo, ale Gábi se nikdy netěšila. A tak byla nejspíš ráda, že tu může uctít památku své babičky v klidu, bez jakýchkoliv nepříjemných situací. Pohřeb měla babička krásný. Zezačátku tam byl kněz, mluvil něco o "pokoji a klidu". Bylo to krásné. Potom šla na řadu jedna z babiččiných přítelkyň, složila báseň. Bylo v ní spoustu krásných vět, které v jejím podání krásně zněly. A pak… Šla na řadu máma. Svůj dlouhý proslov, který si nacvičovala více než měsíc, obohatila ještě o několik dalších odstavců. A pak… jsem šla na řadu já. Měla jsem zpívat. Píseň od Demi Lovato, Skysraper. Když jsem před všechny přistoupila, měla jsem chuť utéct. Stát před tolika lidmi bylo… najednou jsem se cítila trapně, v té své pytlovité sukni. Očkem jsem pokoukla po Gabče. Upřela na mě své kaštanově hnědé oči, jakoby říkala " věřím ti, udělej to pro mě." A já začala.

Like a skysraper… zašeptala jsem a ztichla. Nikdo se nesmál. Všem to vehnalo slzy do očí a mě taky. Všichni začali tleskat. Jako by se jim měli utrhnout ruce. A Gábina? Brečela ze všech nejvíc. Slzy jí zmáčely rezavé vlasy a potichu šeptala "děkuju". Rozběhla jsem se k ní. Velké pódium jsem dvěma skoky přeběhla a už jsem byla u ní. Pevně jsem jí objala. A pak byl konec. Všichni vyšli z místnosti a my rovnou zamířili k autu. Gábina mlčela. První polovinu cesty neříkala nic, pak ale promluvila: Babička měla anorexii. Byla hubená a bylo jí jenom čtyřicet devět. Vážila necelých dvacet pět kilogramů. Máma sebou trhla. Co…Cože? Vyhrkla. Tak přestaneš hubnout, mami? Zašeptala jsem. Jo, h…hned. Ale… zeptala se ještě, proč o tom nevím? Protože babička si to nepřála, by to někdo věděl. Říkala mi to, když umírala. A já… to vlastně strašně děkuju, zamumlala ještě a znovu se ke mně přitiskla. Já děkuju, že jsi, zašeptala jsem na oplátku. Měla krásnou smrt. Opravdu krásnou.


A poznámka: Pokud chcete, další návrhy, slova, věty, spojení, můžete psát také sem, do komentářů...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ebolin Ebolin | Web | 20. října 2011 v 14:28 | Reagovat

To se ti povedlo...
Jen jsem ten návrh nedala já ;-) tak to tam oprav :-)
Vymyšlené je to vážně dobře, jen odstavce a uvozovky by tam mohli být...ale to je jen drobná úprava, která se zas tak necení :D

2 dreaming-girl dreaming-girl | Web | 20. října 2011 v 15:14 | Reagovat

[1]: Aha, tak promiň, to mi vůbec nedošlo!!! Těch komentářů tam totiž bylo několik a já... jsem si to blbě přečetla :))

3 krevjezivot krevjezivot | E-mail | Web | 7. listopadu 2011 v 19:53 | Reagovat

Krása!! Opravdu Krásná smrt. :-) MOc se ti to povedlo. Je to smutné, krásné.

4 dreaming-girl dreaming-girl | Web | 7. listopadu 2011 v 21:13 | Reagovat

[3]: Děkuji... :)) Mě se zase líbí tvoje Čokoládové vajíčko :))

5 krevjezivot krevjezivot | E-mail | Web | 8. listopadu 2011 v 17:42 | Reagovat

[4]: :D Tak to děkuju. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama