Listopad 2011

Protože je povrchnost...

30. listopadu 2011 v 18:51 | dreaming-girl |  Téma týdne
To nejtajemnější, nejhrůzostrašnější a nejhorší období, které můžete zažít, je období honu na čarodějnice. Zažili jste ho? Můžete si gratulovat, že jste přežili, ale měli jste jen štěstí…

Všechno to začíná velmi brzy ráno, kdy se slunce vyhoupne na nebesa a ozáří osadu Walterstein, která je na Severu. Slunce je tam chladné a mrazivé, mnohem víc, než si dokážete představit. A chladní, krutí a sobečtí jsou i jeho obyvatelé. Osada je věčně zasypaná sněhem a bílá pokrývka, která se sype ze střech, napomáhá lidem z této osady. Vždy, když je zavalí hromada sněhu, vědí, že přišel čas. Čas zahubit čarodějnice.

Zapálí louče, nachystají zbraně a vyrazí. Celou cestu zběsile hulákají a v zápalu podpalují, co jim přijde pod ruku. Vesnice, které minou se stanou hromadou popela. A jejich obyvatelé taktéž. A jelikož je čarodějnická osada několik desítek kilometrů vzdálená, těch vesnic shoří mnoho.

Čarodějnice. Pokud si někdo myslí, že čarodějnice je ošklivá baba s bradavicí, mýlí se. Tak to totiž vůbec není. Čarodějnice jsou mladé a velmi okouzlující dámy. Všem přejí dobro a ne žádné "ať je z tebe pavouk". Ne.
Ptáte se tedy, proč se vlastně hony pořádají? Povím vám to. Je to povrchností. Stejně jako vy si myslíte, že čarodějnice jsou ošklivé, celá osada Walterstein je toho názoru, že jsou kruté, vraždí lidi a proměňují je. Což samozřejmě není pravda. Je spousta případů, ve kterých je dokázáno, že čarodějnice pomohla, dokonce je takových případů spousty. Ale to lidi nezajímá. Úvahy a myšlenky jsou pro ně na prvním místě.

"Do nich! Zabte je! Ty zmije! Všechny!" Křičí lidé, když čarodějnice napadnou. Ty se zmítají a ječí, protože podpalují a bijí je. Na nic víc se nevzmůžou.
Každoročně přitom zemře dvě stě čarodějnic, které pomáhají a kolem patnácti tisíc dalších lidí, kteří jsou upáleni loučemi, které lidé v zápalu, jak už jsem zmiňovala, házejí. A to všechno jenom kvůli tomu, že existuje povrchnost.

A jedna, a další...

29. listopadu 2011 v 17:10 | dreaming-girl |  Kniha jménem Hledání
Moc se omlouvám, ale Téma týdne dnes nestihnu. Mám plné ruce práce s opravováním, u kterého sedím už od půl třetí... Teď opravuji šestou kapitolu. Celkem jich má něco kolem dvaceti pěti, ale alespoň něco... :) Taky se vracím k mámě, takže opět komplikovaná zhruba sedmá hodina večerní... Pokud má někdo rozvedené rodiče, tak ví, o čem mluvím...

Mimochodem, další úryvek!!! Rozhodla jsem se, že vám sem dám jednu z těch opravených částí, ale jinou kapitolu, než minule. Tak pokud bude potom někdo mou knihu číst a pokud se mi podaří jí vydat, bude moci hádat a poznávat, v jaké kapitole nebo na jaké stránce to je... :)

MÁM TO!!!!!

28. listopadu 2011 v 21:19 | dreaming-girl |  Kniha jménem Hledání
Je to dopsaný! Ach jo, já jsem tak strašně šťastná a rozrušená, jsem zvědavá, jestli usnu. Mám dospanou knihu!!! Mám ji hotovu!!!!

Dneska! Nebo zítra!

28. listopadu 2011 v 18:48 | dreaming-girl |  Kniha jménem Hledání
Omlouvám se, že teď nedávám okouzlující příběhy, ale mám v hlavě vymeteno a myslím jen a jen na to, že buďto dnes nebo zítra dopíšu knihu. Ano, je to tak.

Jaký žánr chcete?

26. listopadu 2011 v 17:36 | dreaming-girl |  Mé povídky
Plánovala jsem to a moje plány se potrvdili komentářem Ebolin, která si přála fantasy nebo romantiku. Takže tu máte anketu, abyste rozhodli. Hlasujte, moc vás prosím, pokud jste mí pravidelní, protože to bude na vás, nebo spíše je. Takže hlasujte, já vám budu moc moc vděčná.

Počítám... 10. část

26. listopadu 2011 v 13:39 | dreaming-girl |  Mé povídky
A po delší dobu zase Počítám. Po nějaké chvíli jsem se rozhodla, že tenhle příběh bude věnovaný Krev Je Život, která už si ho nebude moci přečíst, protože s blogem končí. Je mi to moc líto a proto jsem se pro tohle rozhodla. Snad se bude líbit i vám...

SORRY!!!

26. listopadu 2011 v 10:55 | dreaming-girl |  Můj deníček
Vím, že jsem teď dva dny nepsala, ale měla jsem je hodně nabitý. Kromě toho, že čtvrtek a pátek jsou dny, kdy nemám prakticky žádný čas, jsem měla ve čtvrtek narozeniny, tím pádem už je mi jedenáct a navíc, protože máma nejspíš dneska, ale odjela už ve čtvrtek, běží maraton, ve Francii, jela jsem k tátovi. A řeknu vám, že tohle byli moje nejúžasnější narozeniny!!! Proč? Tak si to přečtěte dál...

Už to bude, už to bude...

23. listopadu 2011 v 14:31 | dreaming-girl |  Kniha jménem Hledání
Skončí to někdy?
Ano, už brzy.
Už brzy si řeknu...

Čtěte a žasněte... :P

22. listopadu 2011 v 17:43 | dreaming-girl
Mám tu pro vás jednu speciální věc
Jenom pro vás.
Exkluzivně.
A je to...

Nevrátila se... Nikdy

21. listopadu 2011 v 19:36 | dreaming-girl |  Téma týdne
Dlouho jsem přemýšlela, o čem napíšu. Protože hrdinů mám hodně a nejeden je můj oblíbený. Nejdřív mě napadl Harry Potter, i když vím, že to nepíše asi hodně lidí. Takže o tom psát nebudu. Je to hrdina, který je dívčí. Je už mrtvý a umřel za války. Dám vám sem nápovědu a můžete hádat:
  • Žila za války
  • Byla Židovské národnosti
  • Měla jednu sestru
  • Skrývala se
  • Psala si deník
  • Byl o ní natočen dokonce film
  • Zemřela v koncentračním táboře Bergen-Belsen na tyfus
  • Její deník se vydal a prosalvil po celém světě
Ještě pořád nevíte? No dobrá, tak já vám to tedy povím...

Je to Anna Franková

Věděli jste? Tušili jste?

Chvíli jsem přemýšlela, zda to spadá pod tuto kategorii, protože je přece jenom reálná a ne vymyšlená, ale pak jsem si řekla, že je mi to jedno. A taky že je.

Její knihu "Deník Anne Frankové" jsem četla. Řeknu vám, že to bylo místy hodně zdlouhavé, protože o jejím životě ve skrýši psala pořád a bylo to většinou to samé, ale i přesto jsem ho dočetla a je mi Anny tak strašně líto. K této myšlence, že Anna Franková existuje, k té mě dovedla paní učitelka. Předtím jsem neměla nejmenší zdání o tom, kdo je to Hitler, co je to Černobyl, jak hrozná byla druhá světová... Do té doby jsem byla neználek. Paní učitelka m zasvětila. Koukali jsme se na film, který má dvě části. Ta první, její normální život a skrývání a ta druhá, to je koncentrační tábor. Paní učitelka nás obecně hodně zasvětila do druhé světové války a četla nám i jiné knížky a hodně jsme si o tom povídali. Ale Anna Franková mi doposud leží v hlavě. V prosici minulého rok jsme byli dokonce na výstavě. A já... Teď brečím. Jsem strašná citlivka, ale pro Annu to dělám moc ráda.

Ve svém deníku v několika pasážích, kdy už se skrývali, popisovala, že z rádia hlásili, že to bude dobré, že se blíží pomoc. Dokonce tam psala, že nemůže uvěřit tomu, že se v září zase vrátí do školy. A ona se nevrátila. Nikdy.


Počítám...9. část

21. listopadu 2011 v 19:19 | dreaming-girl |  Mé povídky
Počítám... A taky počítám s tím, že možná ještě něco napíšu, protože je to asi docela trapný, že sem dávám jenom tyhle články... Co myslíte???

"Mami!" Vykřikla jsem. Ničeho jiného jsem nebyla schopna. Mohla jsem se rozběhnout dolů po schodech a pak zdrhnout, protože máma by to ve svých pantoflích těžko dokázala, mě dohonit, ale nohy mi přirostli k podlaze. Doslova. "D…Dobrý den, paní Jillová,! zakuňkala Cindy. Máma ze mě ale nespustila oči. "Amélie…," zašeptala tiše. "Mami," zopakovala jsem slabě. Vyměnili jsme si několik pohledů. A pak… Mně máma pevně stiskla a rozbrečela se. Vrhla jsem na ní překvapivý pohled. "Mami, co to…" "Amálko, prosím tě, už mi to nikdy nedělej, prosím. Hrozně jsme se o tebe báli." "Ale mami…" zašeptala jsem. "Co je?" vyhrkla a povolila sevření. "No, totiž… já teď bydlím u Cindy, víš, to je moje spolužačka, ukázala jsem na ni a ona se nejistě usmála, a mám tam krásnej pokoj a jsem sem přišla, abych si sbalila nějaký věci, abych to tam měla víc zařízený víš, nic víc. Vlastně jsem to chtěla všechno udělat v klidu, aniž by jste mě viděli a já si odpustila tyhle srdceryvný scény." Věděla jsem, že jsem teď hnusná a sobecká, ale co jsem měla dělat? Nechtěla jsem, nemohla jsem se vrátit, po tom všem, co se tenkrát stalo. Máma se na mě nejistě podívala. Zatvářila se jako malé dítě kterému berou nejoblíbenějšího mazlíčka. "Takže ty nás už nemáš ráda, viď?" Zašeptala slabě a vypařila se do ložnice. Chvíli jsem tam mlčky stála. Mám za ní jít a říct jí, že je ráda mám? A je to vůbec ještě pravda? Ale co Cindy? Vždyť je tak úžasná a mě je u ní tak dobře… Počítala jsem. Kam mám jít my teď nikdo neukazoval. Ne, tohle bylo moje rozhodnutí. I když jsem si v tu chvíli přála, aby mi někdo poradil.

Normálně bych šla na most. A ukončila to. Vlastně bych to ukončila už dávno, kdyby tam tenkrát nebyla Cindy. Měla bych nenaplněný osud, protože to, co se stalo potom, to bylo důležité. Ona mě zachránila, ona mi ukázala, že život nestojí za smrt, že život je k žití. A já jsem jí byla tak vděčná. Možná proto jsem se rozhodla…

Že zůstanu. Nedokázala jsem se sice přenést přes to, jak tenkrát nic neudělala, ale zároveň jsem věděla, že musí dostat druhou šanci. I táta. Vím, tenkrát jsem všechno zvorala, ale to bylo proto, že mi nikdo nepomohl. Teď by se měli začít snažit oni, protože Cindy se mnou nemůže být pořád. Poslala jsem jí jeden pohled a… "Promiň, Cindy, ale musím zůstat u rodiny, to snad chápeš." Cindy se usmála. "Ale proto jsem tě taky vzala k sobě, víš?" Zašeptala. Zůstala jsem na ní nevěřícně koukat. "Ano," pousmála se, "chtěla jsem, abys pochopila, jak je rodina důležitá, proto jsem ti taky přece sama navrhla, abys šla pro věci. Doufala jsem, že u někdo z rodiny bude a i kdyby ne, prostě že ti to bude líto a zůstaneš. Nechtěla jsem se tě zbavit, vůbec ne, jenom jsem věděla, co potřebuješ. Jdi za mámou a všechno jí to řekni. Ona ti pomůže. Ona přece nikdy nemohla vědět, co se děje, když jsi jí to neřekla. Ona za to nemůže." Cindy měla pravdu. Jako vždycky. A tak jsem tedy vešla do ložnice. S nadějí, že máma to všechno pochopí. Že pochopí, proč jsem počítala. I když… To zůstává tajemstvím i pro mě. "Mami?" Zašeptala jsem, když jsem vešla. Teď to bylo na mně. Nikdo mi nemohl pomoci. Počítat snad umím sama. Ano, to umím.

No... Nevím, kolik bude ještě částí, ale předpokládám, že už moc ne. Snad vám to nevadí, že jsem se na tom stála tak závislá... A upřímně doufám, že vy jste se také stali poměrně závislí a že vás to baví... :)

Budeme radit aneb Jak psát - Postavy

20. listopadu 2011 v 13:20 | dreaming-girl |  Mé rady ke psaní
Další rady - tentokrát postavy. Snad vám to zase pomůže, byla bych velmi ráda :)

Jsme jiní, jsme rozdílní.

20. listopadu 2011 v 11:26 | dreaming-girl
Jsme jiní. A můžeme snad za to?


Počítám... 8. část

19. listopadu 2011 v 19:12 | dreaming-girl |  Mé povídky
Další díl, který sice není moc dlouhý, ale já i přesto pevně věím, že se vám bude líbit a žře budete napjatí, velmi napjatí. Teď už ale...


Počítám... 7. část

18. listopadu 2011 v 15:38 | dreaming-girl |  Mé povídky
Já jsem tak ráda, že se vám to líbí!!! Ale vás nejspíš nezajímají moje kecy, takže si to rovnou můžete přečíst... :))

Počítám... 6. část

16. listopadu 2011 v 18:34 | dreaming-girl |  Mé povídky
Ani nevíte, jak jsem ráda, že se vám to líbí, protože to je pro mě strašně povznášející, když vidím, kolik lidí mi to komentuje. Hrozně děkuju!!!

Její pokoj byla ale stoprocentně lepší. Měla vymalováno načerveno a po celym pokoji měla světýlka, takový ty na stromeček. Měla vyvýšenou kovovou postel, pod kterou měla obrovskou knihovnu, kde se volně povalovala hromada knížek. Vpravo měla stejnej kovovej stůl, na kterým měla fotku, indického dítěte. Kdo to je? Zeptala jsem se. To jsem já, když jsem byla ještě v Indii. Měla taky obrovskou šatnu - plnou krásnech topů, rozevlátejch kalhot a malý oddělení na šperkovnici, kde měla tisíce výrobků. Nádherný náušnice a obří korále, chrastící náramky a indický brože, s tygrama. Když jsem si šla potom večer lehnout, hned jsem usla. Byl to super pocit, protože jsem konečně byla v klidu. Ale děsila mě jedna věc. Ráno byla škola.

Počítám... 5. část

15. listopadu 2011 v 19:13 | dreaming-girl |  Mé povídky
Nejdřív jsem to chtěla udělat s duchama, to pokračování, jakože ona je duch a pak jí najednou posmtri začnou mít všichni rádi a oplakávat jí a ona se pak vrátí na zem... ALe pak jsem udělala tohle, což jsem měla vlastně v plánu od začátku. Možná to někdo trochu tipoval, tak to se omlouvám. Ale každopádně, máte tu další díl...

Děkuju Bože, právě jsem umřela.

Nebo ne?

Otevřela jsem oči. Ne, neumřela jsem. A to bylo blbý. Zvedla jsem se, ale… Nikde nikdo nebyl. Ten řidič za volantem byl teda pěknej hajzl, když ujel. Sundala jsem si boty a dovrávorala jsem zase k mostu. Přepadl mě hroznej pocit. Když jsem po něm kráčela. Už jsem věděla kam půjdu, Do království, jehož královnu jsem již jednou zavrhla. K Cindy.

Počítám... 4. část

14. listopadu 2011 v 19:06 | dreaming-girl |  Mé povídky
Chápu, že by jste chtěli, aby se to nějak vyvíjelo, ale mě nic chytrýho nenapadá. Možná bude ještě další díl, teda zcela určitě. O čem, nevím. Každopádně čtěte, čtěte, ať se zas nemusíte vraždit... :))

Když jsem tam stála, nikdo tam nebyl. Což bylo divný, protože nebylo zas tak pozdě. Osud mi asi přál. Věděl, že když na mě někdo bude civět, že neskočím. A měl pravdu. Zase jsem tam stála a… Jasně, počítala. Tys to všechno viděl. Ten večer jsem počítala chvíli, asi jenom do padesáti. Pak jsem se podívala dolů, polkla a…
Nahnula jsem se. Nohy se pomalu přestaly dotýkat země a pak… "Amélie?!"

Překvapeně jsem se otočila. Byla to Cindy. Měla tmavou pleť a byla to černoška. Na naší škole asi jediná, která měla jedničky. Měli jsme špatnou pověst, ale Cindy nás udržovala nad hladinou. Nikdy jsem jí neslyšela promluvit. Vídala jsem ji zahloubanou v knížkách nebo studující látku na zkoušení. Měla jemný a mírný hlas. "Cindy?" Vyjekla jsem. "Ahoj, copak tu děláš?" Zeptala jsem se a snažila se, aby to znělo normálně, i přesto, že jsem na ni byla ohromně naštvaná. Překazila mi smrt. "Měla bych se zeptat já tebe," odpověděla klidně. "No, ale já ti neodpovím!" Okřikla jsem ji a rozběhla se. Měla jsem toho dost, jak se pořád všechno točilo kromě mejch záležitostí a přitom se o mě, mě samotnou nikdo nezajímal. Bylo to na nich vidět. Nechtěla jsem domů, ale neměla jsem jiný místo, kam bych zašla. Cindy mě nakonec dostihla. Měla dlouhý nohy, jako gazela a v těláku, podobně jako v ostatních předmětech, byla ze všech nejlepší. "Počkej, Amélie!" Houkla zadýchaně a stiskla mi rameno. Vytrhla jsem se jí, ale už jsem se nerozběhla. "Co chceš?" Vyštěkla jsem. "Chci vědět, co se s tebou děje. Jakože jsi včera nebyla ve škole. O velký přestávce jsi zmizela. Proč?" "Mám svoje důvody, jasný?" Odbyla jsem ji. "Já vím, ta šikana, ale to přece není ten důvod, nebo jo?" Přepadla mě obrovská zlost. "Není to celý, ale co ty o tom víš, káčo pitomá! Chci se zabít, protože mě nikdo nemá rád, rodiče mě týraj a holky šikanujou. Všichni na mě vrhaj ty debilní pohledy a ty taky! Přitom nikdo se o mě vlastně nestará, ani co by se za nehet vešlo! To je samý "co se děje" a "ťuťu, ňuňu", ale jinak si se mnou nikdo o tom nepovídá, jenom mě utěšujete! K čemu mi to má bejt?" Cindy na mě celou dobu zděšeně civěla. Pak odběhla. "Káča pitomá, nikdo se o mě nezajímá," zamumlala jsem. Nevěděla jsem, kam půjdu, protože domů jsem teď, v nejbližších třech měsících, nehodlala vkročit. A tak jsem se vydala cestou ke škole. Nevím proč. Brečela jsem. Chtěla jsem začít odznova a všechno napravit. Nechtěla jsem si tak podělat život. Ale už to nešlo vzít zpátky. Nebo jo?

Na most se mi tu noc znova nechtělo. Byla jsem moc vysílená, než abych zase počítala. Klekla jsem si na kolena a začala se modlit: "Panebože, prosím, zašeptala jsem, já vím, že tam někde jsi a jedině ty mi dokážeš pomoct. Tak prosím, udělej mi tu laskavost a nějak, jakkoliv mi pomož. Ani nevíš, jak ti budu vděčná. Děkuju, děkuju ti už teď. Ty jsi jedinej člověk, se kterym se dá normálně bavit." Pak jsem před sebou zaslechla zvuk motoru a oslepující zář světel. "Bum!"

Děkuju Bože, právě jsem umřela.

Co říkáte? O čem bude, podle vás, další část?

Počítám... 3. část

13. listopadu 2011 v 18:07 | dreaming-girl |  Mé povídky
Pokud jste se nemohli dočkat a málem jste spáchali sebevraždu (jako někteří...), máte to tu. Pokud nevíte o co jde a nechápavě na tohle civíte, první a druhá část jsou vám plně k dispozici. Máte to tady, mé trvalé čtenářky (Naty-sweet, Evelin, Ebolin, krevjezivot). Doufám, že jste se nezabili :))

Zrudla. Cítila jsem, jak jí v žilách pulsuje krev. Chvíli nic, nejspíš sbírala ta správná slova, ale o pár sekund později… vybuchla. "Copak Amálko, no? Co mi k tomu řekneš!" Vykřikla. "Jak jsi mi mohla lhát, jak jsi jen mohla? Proč ze mě děláš takovýho vola? No proč? Kde jsi byla? S kým jsi se courala?" "S nikým, mami," zašeptám, "byla jsem v kavárně a koukala se na internet a…" "Ahá, tak v kavárně!" Zařve máma. "A to si myslíš, že ti budu věřit? Počítač máme doma, tak co mi lžeš?" Byla to pravda, počítač jsem doma měli. Jenže v tátově pracovně, kde každou chvíli slídil, protože vypracovával projekty a vynálezy. Nikdy jsem tam neměla soukromí. Těžko bych si mohla vyhledávat to, co v tý kavárně. "A za co sis to zaplatila, no?" Vykřikla máma. Doufala jsem, že v tu chvíli jí nedojde, že nemám peníze. Naši mi nedávali kapesné. Měla jsem našetřeno z narozenin, kdy mi děda dával peníze, taky na prázdniny a svátek. To jsem ale velmi rychle rozfofrovala a v tu ránu sem neměla nic. Došlo jí to. "Ty jsi utratila naše peníze," zašeptala. "Ty jsi utratila naše drahý peníze!" zaječela jako pominutá. Došlo mi, že to jen tak nenechá. "Henry!" Zaječela. "Pojď sem, hned! Dceruška má pro nás dobrou zprávu!" Řičela ironicky. Táta hned přiběhl. Pracovnu má v podkroví, protože je to tam stísněný a jemu to vyhovuje. Pokoj má ale hned vedle schodů, takže je dole coby dup. "Co se děje?" Zeptal se. Měl přesně ten afektovaný hlas, jako v těch akčních nebo sci-fi filmech. "Naše dcerunka rozfofrovala peníze! Lhala mi a všechno utratila!" Táta zachoval klidnou tvář. "Kolik?" Optal se. "Tisícovku," zašeptá máma. Přiznám to, sme chudí. Každá stovka je jako deset tisíc. Tátu to úplně dostalo. "Šetřila jsem je, že ti něco pěkného koupím na Vánoce," vzlykala hystericky máma směrem k tátovi, "nebo k výročí, ale"… "Mami, namítla jsem, ale i kdybych nelhala, tak jedem na veljet, stejně bych je utratila." "Ale ne za internet, ty káčo pitomá," zašeptá máma a pevně stiskne zuby. Táta zpozorní. "Za co žes to utratila?" Zeptá se mě, jak kdyby byl nahluchlej. Já ale taktně mlčím. "Tak mu to řekni!" Vyjede na mě máma. "Za internet," zamumlám. Táta zrudne. "Počítač máme doma," začne tiše, jeho hlas se ale s každým slovem zvyšuje, až nabývá neuvěřitelné síly, "pustil bych tě na něj. Lžeš mámě, vytáhneš z ní peníze, ty utratíš za kravinu a… A rodina přijde o úspory?" Zařve. Polknu. "Tati, já"… "Sklapni ty couro! Vsadím se, že polovinu z těch peněz jsi stejně někde utratila za nějaký diskotéky a tahala se s klukama!" Zařve. Cítím, jak si sundavá pásek. Vrhnu se ke dveřím a pak po schodišti, ale je to marný. Za pár sekund mě má. Pásek v ruce a začne mě řezat. K tomu křičí sprostý nadávky. Máma stojí dole, vidím ji. Do očí se jí nahrnou slzy. Ale nic nedělá. Okem pokukuje k televizi, aby se podívala, jak to s holkou dopadlo. Taky jí zbili. Ovšem to, že její manžel bije vlastní dceru, to je jí jedno, to je jí ukradený. Táta mi taky několikrát vlepí facku, protože sebou všelijak házím a snažím se mu vykroutit. Nedokážu to v klidu vydržet. Bil by mě možná až do zítřejšího rána, kdyby se mi nepodařilo se mu prosmýknout. Ječím a ječím. Když se dostanu ke svému pokoji, on je za mnou. Stihnu přibouchnout dveře a cítím, jak zasténá. Asi do nich vrazil. Stanu před svým odrazem v zrcadle. Dostala jsem ho jednou k Vánocům a hrdě si ho dala sem. Když se uvidím, tlumeně vykřiknu. Táta ještě pořád buší na dveře, jak se do nich snaží dostat. Ale je zamknuto. A klíč mám jen já. Teď je ale důležitější ten odraz. Mám rozcuchaný vlasy, rozmazanej make-up a červený tváře. Z jedný strany kape krev. Teď až si uvědomím, že mě otec bil i do tváře. Asi omylem. Panebože, co to kecám, samozřejmě, že úmyslně! V tu chvíli povolí dveře. Otec se je snaží vyrazit. Běsní jak šílenej. Slyším mámu, jak ho volá a jak se jí třese hlas. V tu chvíli nemyslím. Rozběhnu se k oknu, otevřu ho a vyskočím. Patra máme nízký, což je jediný štěstí. Zůstane ale pootevřený. Slyším ještě poslední náraz a pak… Táta poleví. Došourá se do obýváku po schodech, to jde slyšet. Rozběhnu se. Směrem k High Street. Svítí měsíc a lampy taky. Je to všechno hrozně krásný. A i ta sebevražda bude krásná. Tím jsem si jistá.

Názor...? :))

Počítám... 2. část

12. listopadu 2011 v 17:30 | dreaming-girl
Úvod se vám líbil... doufám, Podle názoru v komentářích, kterých bylo poměrně hodně, za což nesmírně děkuji, jsem vyrozuměla, že pokračování chcete. Minule to vlastně navodilo atmosféru, což je důležité (viz Radím) a dneska už se víc seznámíte s celkovým příběhem. Je to trochu dlouhý, ale myslím si, že to stojí za to. Jsem s tím spokojená.

Když mě masivně zbili a ty jsi se díval, začala jsem počítat. To mi pomáhalo se dostat zpátky do roviny. Když zazvonilo, já nešla do třídy. Ne, šla jsem do kumbálu, kde měla uklízečka čistící prostředky a zavřela se tam. Uvelebila jsem se na hromadě čistých ubrusů a z druhé police vlevo jsem zpoza prostředku na mytí oken vytáhla pistol. Táta kdysi sloužil u armády a několik jich ještě doma měl. Jednu jsem mu šlohla, když mě poprvé zbili. Schovala jsem ji sem, protože nikde jinde nebylo místo, kde jsem se cítila bezpečně. Vždycky, když se to stalo, jsem šla sem a vytáhla ji. Počítala jsem, zase. Jednou jsem to stihla do miliónu, takovej jsem byla srab. Nedokázala jsem zmáčknout spoušť. Nedokázala jsem to ukončit. Byla pořád nabitá a když se po ní moje prsty pomalu sunuli, bylo tu to riziko, že to zmáčknu. Nebo by to snad bylo štěstí, kdyby se to stalo? Nevím,ale počítám. Pořád.