Počítám... 2. část

12. listopadu 2011 v 17:30 | dreaming-girl
Úvod se vám líbil... doufám, Podle názoru v komentářích, kterých bylo poměrně hodně, za což nesmírně děkuji, jsem vyrozuměla, že pokračování chcete. Minule to vlastně navodilo atmosféru, což je důležité (viz Radím) a dneska už se víc seznámíte s celkovým příběhem. Je to trochu dlouhý, ale myslím si, že to stojí za to. Jsem s tím spokojená.

Když mě masivně zbili a ty jsi se díval, začala jsem počítat. To mi pomáhalo se dostat zpátky do roviny. Když zazvonilo, já nešla do třídy. Ne, šla jsem do kumbálu, kde měla uklízečka čistící prostředky a zavřela se tam. Uvelebila jsem se na hromadě čistých ubrusů a z druhé police vlevo jsem zpoza prostředku na mytí oken vytáhla pistol. Táta kdysi sloužil u armády a několik jich ještě doma měl. Jednu jsem mu šlohla, když mě poprvé zbili. Schovala jsem ji sem, protože nikde jinde nebylo místo, kde jsem se cítila bezpečně. Vždycky, když se to stalo, jsem šla sem a vytáhla ji. Počítala jsem, zase. Jednou jsem to stihla do miliónu, takovej jsem byla srab. Nedokázala jsem zmáčknout spoušť. Nedokázala jsem to ukončit. Byla pořád nabitá a když se po ní moje prsty pomalu sunuli, bylo tu to riziko, že to zmáčknu. Nebo by to snad bylo štěstí, kdyby se to stalo? Nevím,ale počítám. Pořád.


Domů se vracím někdy kolem čtyř, kdy už všem končí vyučování. Vyběhnu rychle ze školních vrat a zastavím se na zastávce číslo dvacet pět. Když se konečně přikodrcá bus a já nastoupím, řidič si mě zkoumavě prohlíží. To dělá vždycky. Když jsem si jednou snažila podřezat žíly a pak jsem měla na rukách jizvy, koukal se na ně. Asi si o mě myslí, že jsem psychopat. Ale co on o tom ví? Nic. Vůbec nic. "Domů", zavrčím. Koneckonců, on ví, kde bydlím. Pořád jezdím domů. Každej den. O víkendech, když je škola zavřená, chodívám na High Street, tam, co je ten most. Po ránu tam nikdo není, takže si vždycky najdu to místo, kde není drát, neboť jsem se ho zbavila, prolezu a stoupnu si. Většinou si beru máminy boty, protože ona je má na vysokým podpatku a tudíž je větší pravděpodobnost, že mi podklouznou nohy, protože já na nich chodit neumím. Ale nikdy to štěstí nemám. Škoda. Když se tam kolem desátý začnou kupit lidi, slezu a připojím se k nim. Boty si sundám a po chodníku kráčím bosa. Courám se po ulicích a na nohou mám pak většinou krev a modřiny, protože ten chodník není udržovaný. Doma pak většinou rány počítám. Je jich tam spousta, velká spousta. Ale nikdy neumřu. Protože jsem srab a mám smůlu.

"Zlato!" Houkne máma. Sedí u televize a sleduje nějakou telenovelu. "Zase tě ten učitel nechal po škole? Asi si na tebe zasedl, viď?" "Jo mami, přesně tak," houknu. "Představ si," začne vyprávět poslední děj, když vkráčím do kuchyně, "že ta jejich dcera se chce asi zabít. Že prý jí šikanujou a ona je z toho zoufalá. To je strašný, co člověk dokáže udělat, viď?" "Kéž by jsi věděla," zamumlám a naštvu se na ni. Kdyby se o mě jenom trochu zajímala, tak ví, že já jsem stejná. Ale mnohem bližší je jí ta pitomá televize. Dostala jí od táty k narozeninám a byl to velký obrat, neboť táta navrhuje a vynalézá technologie pro úspornější život. Náš dům oplývá solárními panely, úspornými žárovkami a recyklovatelnými výrobky. Dost se překonal. Máma je nezaměstnaná. Jako malá vyrůstala v děcáku a nikdy nedostudovala. Měla opletačky s policií, pak se polepšila a když poznala tátu a narodila jsem se jim já, rozhodla se, že mě vychová jako poslušné dítě. Sama nikdy nic takového neměla. "Jo a zlato?" Zvolala, když jsem si ohřívala večeři. "Podle receptu z televizní kuchařky," zavrčela jsem. "Zlato, jaký byl vlastně ten výlet, jak jsi na něm včera byla? Bylo to zajímavý?" Houkne máma. Ne, nebyl to výlet. Ale to ty víš, protože mě sleduješ. Namluvila jsem to mámě, vytáhla z ní peníze a šla do internetový kavárny, kde sem si zaplatila několik hodin internetu a pak nadšeně brouzdala. Podívala jsem se na všechny ty stránky, třeba s těma zprávama, kdo koho zabil. Připlatila jsem si stovku a ta babka, co tam obsluhovala mi pučila sluchátka. Všechno jsem si to pustila. Pak jsem si do vyhledávače zadala "sebevražda". Ani byste nevěřili, kolik mi vyjelo stránek s různýma neobvyklýma způsobama. Bylo to dost drastický, ale mě to nevadilo. Když mi vypršel čas, došla jsem si do supermarketu, šlohla dva pytlíky bonbónů a bagetu. Bylo to lehký, protože to byla obyčejná sámoška. Nikdo si mě nevšiml, já to všechno zblajzla a pak šla zase na most. Tentokrát na Long street, protože v tuhle chvíli tam nikdo nebyl. Stoupla jsem si zase na zábradlí, který bylo dost široký a starobylý, a podívala se dolů. Zas jsem počítala. Jedna, dva tři… "Crrrr!" Zazvonil telefon. Vypadá to na máminu kamarádku, co taky podobný příběhy sleduje. Máma chvíli mele. Nerozumím jí. Telefon je na chodbě a my máme zvukotěsný stěny. Když se ale vrátí, nemá ten radostný výraz. "Amálko, ještě ohledně toho výletu," začne tiše, její hlas se ale zvyšuje, "volali mi ze školy. Byl to váš pan učitel. Ptala jsem se ho, jaký to bylo, ten výlet. A víš co je zajímavý? Že vaše třída na žádným výletu nebyla. Už půl roku."

Váš názor...?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 restless-girl restless-girl | Web | 12. listopadu 2011 v 17:54 | Reagovat

Nádherný. Je to napínavější a napínavější. Chtělo by to další díl. Prosím, přidej ho co nejdřív. Díky. :-)

2 dreaming-girl dreaming-girl | Web | 12. listopadu 2011 v 18:17 | Reagovat

[1]: Přidám, jen co ho napíšu... :))

3 Jojman Jojman | Web | 12. listopadu 2011 v 19:44 | Reagovat

To je úžasný!!Tak knížka ti prostě musí vyjít!!!Je to fakt úžasný!!Jestli do zejtra nepřidáš další díl tak taky spáchám sebevraždu!! :D
A nechceš spřátelit?? :-)

4 Jojman Jojman | Web | 12. listopadu 2011 v 19:45 | Reagovat

[3]: Sorry,to je bráchy blog,on se asi neodhlásila,ale jsem to já :)

5 Naty-sweet Naty-sweet | Web | 12. listopadu 2011 v 19:46 | Reagovat

[4]: Doháje zase blbě..Sorry,ono to blbne :((

6 Naty-sweet Naty-sweet | Web | 12. listopadu 2011 v 20:14 | Reagovat

Určitě to s těmi zvířátky nemůže bejt tak zlí!! :D Ono je to celkem lehký..Co to kecám??Není to lehký,ale dá se to zvládnout :-)

7 dreaming-girl dreaming-girl | Web | 12. listopadu 2011 v 20:29 | Reagovat

[3]: Ráda, moc ráda! :)) A strašně děkuju za to hodnocení... :))

[5]: To nevadí, hlavně děkuju za ty komentáře

[6]: Jo...? Ale já to stejně radši nebudu zkoušet... :))

8 Ebolin Ebolin | Web | 12. listopadu 2011 v 20:33 | Reagovat

Jojo, chceme další část...Počítám, počítám. Ještě že sem nedáváš nějakou pošahanou matiku :D to bych s tím praštila.
Je to takové tajemné, protože nevíme, co napíšeš dál... ;-)

9 krevjezivot krevjezivot | E-mail | Web | 12. listopadu 2011 v 20:57 | Reagovat

Opět luxus! Já se z tebe picnu. :-D Víš jak to je napínaví? a ty tu nemáš další díl! :D
Neboj, nezlobím se, jen sem tak nadšená!!
Já to ani nedokážu popsat. A za to děkuju tobě a tvýmu Počítej. Já to naprosto hltám! (Protože už neříkám žeru) :D
Úplně si mě nadchla. :-) Víš jakej by to byl bestceller (nějak tak se to píše)?? Píšeš to tak poutavě. Tak úžasně!
Prostě musíš pokračovat. Už kvůli svým věrným čtenářkám (ke kterým patřím naplný čáře. To si píš.) :D

10 Ebolin Ebolin | Web | 12. listopadu 2011 v 21:09 | Reagovat

Moc moc děkuji. já taky nemám ráda nějaké přeplácanosti...
Nechceš si taky udělat takový jednoduchý desing, jen abys neměla tenhle? Samozřejmě je pěkný, ale většinou všichni chtějí originál. ;-) děkuji za rady, názory a tak...

11 dreaming-girl dreaming-girl | Web | 12. listopadu 2011 v 21:26 | Reagovat

[8]: Děkuju, že píšeš v množném čísle, protože ono to dělá dojem, že takový názor mají všichni... :))

[9]: Děkuju!!! Možná se z toho jednou stane kniha, bůh ví...

[10]: Design si udělám, ale nejdřív trochu potřebuju zasvětit, pomůže mi ségra... A máš pravdu, e to lepší. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama