Únor 2012

Moje první REKLAMA!!!

28. února 2012 v 15:53 | dreaming-girl
Nemohu tomu uvěřit... Vždycky se mi hnusili lidi, co dávali komentáře či články "hlásněte mi tady a tady, plsky", protože mi to přišlo potupné. Ale je pravda, že šlo povětšině o SONS(G,B,H,P...) soutěže, kde v podstatě jen sbíráš hlasy. Teď jsem se jimi stala. Jenže moje REKLAMA je jiná.

Stalo se... 3. - Masopust

26. února 2012 v 15:54 | dreaming-girl |  Můj deníček
Víte, co je to Masopust? Masopustní průvod? Nebo jsou vám ty pojmy neznámé? Tak či tak, krátce to vysvětlím... ;-)

Masopust - svátek, který se slaví poslední den před čtyřicetidenním půstem, čili poslední den veselí. Naše město pavidelně dodržuje tradici Masopustního průvodu s programem - hlavní ale je, že v průvodu jsou masky - ale ne jen tak ledajaké, jsou to masky, které si žáci z místní Zuš sami vyrábějí, na různá témata, letos bylo například celovýtvarkové téma Hudba, takže my jako skupina jsme vytvářeli postavy ze známých oper. Já jsem měla Mařenku z Prodané Nevěsty - a teď samotný průběh celého Masopustu, to je totiž to, o čem jsem chtěla celou dobu psát...

Stalo se... 2. - Přeplněný čtvrtek

26. února 2012 v 15:39 | dreaming-girl |  Můj deníček
Mno, sestřenice už odjela, takže mám dost času na další... Bude to teď možná drobet na přeskáčku, teď je totiž čtvrtek, a v dalším článku bude, co bylo v úterý ale tak... To přežijete ;-)

2. - Přeplněný čtvrtek
Ano, tento čtvrtek byl SKUTEČNĚ namáhavý... Dopoledne u nás byl pan Průcha, to bylo v pohodě, ale odpoledne... Měli jsme odpoledku a když jsem přišla domů (nebyla výtvarka, jelikož byl v úterý Masopust, ale o tom později) a měla jsem SPOOUSTU povinností. Nevěříte? Cha, tak čtěte: (mimochodem, měla jsem na to přibližně hodinu a půl... :-/)
  • Udělat si úkol
  • Zahrát si na housle
  • Procvičit si matiku (ano, začala jsem, příjímačky se blíží, ale více opět v dalším článku)
  • Dodělat Makosa
  • Doučit se básničku
  • Uklidit si (jelikož v sobotu přijela ona sestřenice)
K tomu všemu jsme jeli po čtvrt na pět k tátovi, jelikož tam byla babička z Opavy, a po šesté pro nás (jela se mnou ještě ségra, proto zájmeno "nás") přijela máma a měli jsme jet koupit pro mě šaty, protože v pátek měl brácha maturák (více překvapivě v dalším článku...)

KOLIK JSEM TOHO STIHLA?
  • Než jsme jeli k babičce
Procvičit si matiku, doučit se básničku
  • U táty, kde byla babička
Makosa, potom si komplet utvrdit, že básničku už umím.
  • Když jsme se vrátili z nákupů
Udělat si úkol
  • Co jsem nakonec skutečně nestihla
Zahrát si na housle
  • A co jsem udělala další den
Úklid (relativní...)

Ani nevíte, co to je za stres... Nebo možná víte, ale... Řečnická fráze (;-D). Ten pocit, že to musím udělat (z básničky zkoušela následující den, Makos měl uzávěrku následující den, úkol - to je jasný...), je prostě strašný, když víte, že nestíháte... :-/
P.S. Čekejte další... ;-)
Dreaming-girl...

Stalo se...1. - Karneval

26. února 2012 v 9:55 | dreaming-girl |  Můj deníček
Zdravím, mí milí!
Je to vlastně stejná písnička - byla jsem u táty, nešel internet... Ale to bylo od čtvrtka do úterý... Co že jsem dělala od středy do neděle? Prostě a jednoduše, toho bylo na mě moc. A nevím, co jsem kdy přesně v jaký den dělala, každopádně vám sem rozepíšu, CO jsem dělala a co jsem nestíhala (ano, skutečně, bylo toho tolik, že jsem ve čtvrtek myslela, že se zbláním... :-/)
  1. Ve středu byl onen KARNEVAL
Ano, byl. A jak se vydařil? Neptejte se. Strašně. Chtělo by to samostatný blog či minimálně samostatnou rubriku, do které bych to vypsala. Napíšu to tedy stručně:

Všechno probíhalo v naprosté pohodě, předtím, než karneval začal. Místo čtení jsme byli v tělosvičně zdobit, my s Janou jsme si podtrhávali texty, chystali se míče na soutěže... Po obědě jsme všichni zase šli do školy, ve čtvrt na dvě přijela učitelčina dcera, kterou jsme hlífali, než začal karneval. Zjistili jsme, že bude jen jeden mikrofon (!!), ale někonec jsme si to předávání přecijen nacvičili. A těšili jsme se. Postupně se od dvou nahrnovali děti, my jsme měli úvodní proslov, potom program, pak první soutěž - pořád všechno v pohodě. A pak... Přišla učitelka s totální změnou. Soutěže nebudou na skupiny 1.,2. třída a 3. třída a výše. Což byl velký problém, protože jsme to měli všechno napsané v textu, bylo to do toho zakomponované - a ona to celé změnila. Vím, co si teď říkáte - neumíme improvizovat - ale co kdybybchom při improvizaci na něco důlažitého zapomněli, dodávali to v průběhu a byl by chaos? Tomu jsme se chtěli vyhnout. No a potom si to učitelka začala moderovat sama. Ano, sama. My jsme vždycky něco řekli, ona nám potom vzala mikrofon, řekla úplně to samé... a bylo. Ke konci jsme už odešli do třídy - a byli jsme na ni naštvané. Holky to i později říkaly: "Dája se tady s tím piplala, přepisovala to, my jsme si to nacvičovali, a teď je to na nic." Skutečně to tak řekly, což mě docela potěšilo. Jana potom řekla, že tam jde. Ale já jsem nechtěla, protože jsem strašně brečela a bylo by to viět, navíc jsem jí nechtěla udělat tu laskavost. A potom jsem si sedla na lavici a řekla jsem, že už tam nejdu, a ony mne začaly utěšovat, a říkaly to, co jsem už popisovala - a u toho stála ve dveřích učitelka.
Já jsem jí viděla, ony ne, takže dál říkaly, a když si jí všimly, řekla: "Já jsem se tam jenom za vás rozloučila, jo?" A odešla. Po chvíli přišla zase. A spustila.
Že je spocená až na zadku, že nečekala, jaká to bude makačka, a jestli bysme to jako bez toho papíru nezvládli, a my jsme zavrtěli hlavou, jakože nezvládli, a ona řekla, že ona by to v našem věku taky nezvládla a něco dál. Nejdůležitější bylo, že řekla: "Myslela jsem si, že mi někdo chce pomoct a ne se jenom zviditelnit." A pak taky řekla, že hodně změnila názor na lidi ve třídě.

Zavolala jsem mámě ať pro mě přijede a jela jsem domů. Tak strašně jsem se naštvala. Vždyť ona to s námi ani neprobrala, ani to nečetla, my jsme jí taky mohli říct, ať si to napíše sama, ale udělali jsme si to my, ona si ani neudělala chvilku, aby to s námi probrala, a bude nám nadávat? To se mně dotklo a utvrdilo mě to v tom, že se mnou ta učitelka prostě má problém. Nevím, co mi závidí, ale má se mnou problém.

Tak, tohle bylo to "stručně", jak vidíte. Další události napíšu asi do dalších samostatných článků, tak se dneska máte nejpíš na co těšit. I když asi nečekejte všechno, mám tu sestřenici a dvojčata, rodiče odjeli na lyže a my s mámou je hlídáme...
Dreaming-girl...

Den o (skoro) NIČEM

13. února 2012 v 18:50 | dreaming-girl |  Můj deníček
Skutečně, nic, to bylo hlavné téma dnešního dne. Přijde mi, jakoby můj život najednou vybočil z těch spousty zajímavých situací, událostí a myšlenek, a zařadil se mezi všednost a nudnost dnešních lidí. Jestli mě to štve? Samozřejmě, že mě to štve.

Ve tmě...

12. února 2012 v 18:26 | dreaming-girl |  Téma týdne
Mám tu pro vás povídku na Téma týdne. Příběh se neodehrává v dnešní době, i když to není moc zřejmé, je asi tak ze sedmdesátých let. Ale není tam nic autentického, jen abyste věděli, v jak je to době. Protože mi dějová linka, zasazení a typ psaní k této době odpovídá víc, než do doby současné. Příjemné čtení...
"Bojíš se?" zašeptal Peťa.
"Nebojím," prohlásila jsem statečně, i když to na tom nebylo moc pravdy. Protože všude byla tma. A já tmu nemám příliš ráda. Ale Peťa to věděl, již dávno to přece věděl, tak co jsem mu nalhávala.
Ale on nebyl jako všichni. Nezačal se mi posmívat utahovat si, že lžu a že se bojím. Ochranitelsky mi stiskl ruku a usmál se. Nebylo to vidět, všude byla tma, ale já jsem věděla, že se usmál.
"Je to lepší?" zašeptal.
"Trochu," přisvědčila jsem. Protože tu pořád byla tma, pořád. Mě to znervózňovalo, protože jak jsem už říkala, nemám tmu ráda. Ale copak jsem se mohla jen tak rozpovídat o tom, že ve tmě mi nikdy není dobře, když jsme s Peťou právě poslouchaly? Ne, nemohla jsem. Protože by se tím všechno pokazilo. Nemohla jsem mluvit, dokonce i další šepot byl příliš riskantní - za dveřmi obýváku se totiž mluvilo tiše, tak tiše, že byly všechny okolní zvuky slyšet. A my jsme nemohly riskovat, že nás otec uslyší.

Má spisovatelská budoucnost aneb co bych chtěla já...

11. února 2012 v 11:57 | dreaming-girl |  Mé sny a přání
Holla!!
Abych řekla pravdu, mám zase strašnou chuť něco nového psát. Takže buďto začnu psát další knihu, či povídku sem na blog. Anebo obojí. Každopádně, psaní knihy mi už hodně chybí... ;-)

Magicall - 6. část

10. února 2012 v 19:57 | dreaming-girl |  Mé povídky
Taky se divíte?? Že jsem zase kus napsala? Já taky... Ale každopádně, je tu. Snad jste už nezapomněli, pokud ano, minulý díl je vám plně k dispozici... :-) Ale co tu melu, tady to je...

Znáte takovej ten pocit...

9. února 2012 v 20:01 | dreaming-girl |  Komplikovaný vnitřní proces aneb Já
...kdy na nic, na VŮBEC nic nemáte chuť? Nemáte chuť číst články, komentovat, reagovat na komentáře na svém blogu a dělat cokoliv, co je takzvaně "nutné", jelikož to děláte automaticky...?

Jenom požíráte zelený Skittlesky (miluju!! :-PP), sledujete Primu a čekáte, kdy už bude osm, abyste si mohli zapnout Ordinaci? Stává se vám někdy, že prostě nemáte chuť dělat cokoliv, u čeho musíte poměrně HODNĚ myslet či psát? Vím, že je absurdní, že píšu tento článek i když na NIC nemám chuť, ale tohle mi tak nějak nevadí... :-)

Ze Skittles už skoro nic nezbylo - a to byly před mým zásahem nedotknuté... Abych řekla pravdu, jo, je mi blbě... Ale snad to přestane, zítra je dramaťák, na ten chci... I když záchranáře bych radši vynechala... :-/

Tak co, stává se vám to?
Máte někdy pocit únavy, naprostého vyčerpání a nechuti číst či komentovat?

Dreaming-girl...

P.S. Osm! Ordinace! :-DD

Tohle musím dovysvětlit...

9. února 2012 v 19:00 | dreaming-girl |  Komplikovaný vnitřní proces aneb Já
Ano. V minulém článku jsem psala zážitek z Terezína - a do komentářů jste mi napsali, že taková semetrika by vůbec neměla učit a podobné názory... Jsem za ně moc vděčná, ale ráda bych něco dovysvětlila...

Rozumuje a nerozumí...

8. února 2012 v 20:04 | dreaming-girl |  Komplikovaný vnitřní proces aneb Já

Jak jistě víte, byli jsme v Terezíně... Vím, že jsem slibovala, že o tom něco napíšu, ale nějak nemám chuť... Ale jeden zážitek vám sem dám, to totiž musím...
UPOZORNĚNÍ: NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK JE PLNÝ ROZČILENÍ, SMUTKU A EMOCÍ, POKUD NECHCETE SLYŠET TOTO ŽVANĚNÍ, NEČTĚTE!

Splní se mi jeden z mých snů!!!

8. února 2012 v 19:43 | dreaming-girl |  Mé sny a přání
UŽ SE NEMŮŽU DOČKAT!!
A čeho že se nemůžu dočkat?? No přece...

Jediná...

8. února 2012 v 19:15 | dreaming-girl |  Komplikovaný vnitřní proces aneb Já
Nebude to žádný příběh... Vlastně ano, je to příběh dívky, která se občas cítí samotná, nepochopená, jediná...

Mlčte, ksakru!!!

7. února 2012 v 20:55 | dreaming-girl

Hello, guys!!
Řeknu vám, ta wifina u táty, to je taky zázrak... Nejde to, a kabel je jen jeden, což mimochodem znamená, že brácha když hraje, musí ten kabel mít, což tedy mimochodem znamená, že já jsem se na net dostala až teď na svém netbooku... Jak ho tak miluji... :-P
Ale o tom jsem ostatně psát nechtěla.

Co se mi honí hlavou, a co jsem tu ještě nepsala...

6. února 2012 v 21:21 | dreaming-girl |  Můj deníček
Hello!!
Krátký článek před spaním... :-)
Dneska jsem měla v podstatě volno, snad krom hudební nauky, ale to moc za kroužek nepovažuji, ale nepřidávala jsem, poněvadž jsem u táty, a mám tady The Sims 2 (a taky Little Big Planet, mno prostě hry :-D), takže jsem veškerý volný čas hrála... Zítra mám volno absolutní (bohužel ne taky školní, jenom kroužkové... :-/), tak tu snad něco uvidíte... Hrozně mě štve, kolik toho slibuji, když to pak stejně nedodržím... A ani to není, že nemám čas, prostě pořád odkládám a pak - nic... Snad vás to neštve...
Moc mě těší, že i přesto, že tolik nepíšu články, je pořád návštěvnost kolem třicítky, každý den... Já chápu, že někteří (jako například mé ob. odkazy) mají kolem stovky i víc, ale já jsem ráda i za tohle... :-)
Jsem poměrně ve skluzu - jelikož někdy od poloviny února zkouší učitelka na tu recitační soutěž - jakože třídní kolo. Je pravda, že můžu recitovat až jako poslední, taky to, že umím už skoro půlku, ale kdo by nervózní nebyl...
Také mě na konci dubna čekají příjímačky - další stres. Je to sice poměrně za dlouho, ale stejně... V hlavě mi pořád běhá jedna věc - "Co když to nezvládnu? Co bude? Vždyť se budu taky stydět, tak nenávidět, že jsem ani neudělala příjímačky (ne, že by byly lehký, ale to mě v tu chvílio nenapadne, v sebeurážení vás nikdy nenapadne nic pozitivního...), tak hrozně brečet... Na druhou stranu, když se dostanu, budu do konce života jásat, že se mi to podařilo. A přijímá se 28 lidí, tak uvdidím, zda budu mezi těmi "vyvolenými"..."
A poslední věcička: Zima. Ne, že bych zimu nesnášela, já ji mám docela ráda (i když léto je lepší... :-P), ale tohle, to je na mě fakt moc... :-/ Přes den mínus 11, promiňte, ale na to já nejsem zvyklá... A myslím si, že nikdo z nás. Kdyby alespoň ten sníh byl, ale u nás není ani to, a když je nějaká ta pokrývka, zamrzne to, klouže to (ale to má ostatně vyprávět Dan, mě to neklouže...) a je to počasí pod psa...
Snad vás to neotrávilo, že je to taková snůška keců, to mě omluvte, ale já jsem chtěla něco napsat... A jsem také docela unavená... Takže si hned po tomhle půjdu lehnout...
Dreming-girl...

Noční nebe - citát

5. února 2012 v 18:00 | dreaming-girl |  Komplikovaný vnitřní proces aneb Já
Ne že by tohle vyloženě sedělo do této rubriky, ale...
Chtěla jsem vám to sem dát a chtěla jsem to dát do NĚJAKÉ rubriky. A nic jiného mi k tomu nesedělo, tak to máte tady. Ale proč vám to sem vlastně rovnou nedám? :-)

Zoufalá...

5. února 2012 v 12:02 | dreaming-girl |  Téma týdne
"Zlato, rychle, ten stěhovák tu bude každou chvíli!" zašveholila máma z kuchyně. "Vždyť jo!" vykřikla jsem naštvaně a svalila se na postel. Bylo mi na zvracení. "Proč zrovna já?" vzlykla jsem do polšátře. V mé duši se teď chopilo žezla Zoufalství. A nebylo to vlastně jenom teď. Zoufalství se ve mně zabydlilo už od narození. A že by se mu tam nelíbilo? Chybná myšlenka. Líbilo, a jak. Jinak by ve mě nezůstalo celý život a taky tu chvíli co jsem nasedla do auta a jela vstříc novému domovu. V jedné ruce jsem držela Wendy, což byla moje plyšová kočka, a v druhé svůj deník.

Milý deníčku,
Ani nevíš jak špatně mi teď je. Sedím v autě. Wendy je tu se mnou, ale co na tom, když do mě máma hučí "Uvidíš, že si tam najdeš spoustu kamarádů" a táta zase neustále mele něco o tom, jak to tam je úžasné. Ne že bych se netěšila, vždyť mě tam nic nedrželo. Žádný kamarád, žádná dobrá duše, žádná zahrada, kde bych mohla odpočívat, prostě nic. Ale co když to v mém novém domově bude stejné? Toho se bojím. Že se nic nezmění...

V mém starém "tam" opravdu nebylo nic. Bydleli jsme na jednom z nejpřeplněnějších sídlišť, a vybavení? Takový ten styl z padesátých let, umakartový a po celém sídlišti stejný, ve všech bytech. A jelikož jsme neměli peníze na rekonstrukci, žila jsem v tom od tří let až doteď.
Je mi dvanáct. A to, že jsem devět let bydlela v tom hnusným zapadákově, se na mě podepsalo. Všechno to chmurný a okolí, doma, ve škole, venku, způsobilo, že se bojím. A ne pavouků, tmy nebo smrti. Bojím se změn.
Bojím se toho, že do třídy přijde nová holka a že bude ještě horší, než byli spolužačky doteď. Bojím se, že nás dostane nová třídní a že bude taky ještě horší, než byla ta doteď. Bojím se, že táta dostane nový zaměstnání, a že bude dostávat mnohem míň peněz než teď, což bude vést k jeho stavu špatný nálady, a že bude zase nevrlej, a že to bude horší, než to bylo doposud. A to, čeho se nejvíc bojím, to je stěhování.
Zoufalství, že všechno bude horší, to je můj denní chleba. A nevím, jestli jsem to v sobě měla už od narození, nebo jestli to bylo všechno životem a okolnostmi od těch pitomých tří let. Tak či tak, ten pocit ve mě pořád byl.

"Zlato, jsme tady!" Zvolala radostně máma. Skutečně. Naše stará oktávka zastavila."Pojď broučku, ukážu ti, kde budeme bydlet," vyzval mě radostně táta a já vystoupila z auta.
Bylo to naprosto úžasný. Měli jsme malej řadovej domek se zahradou. Všude rostlo ještě po bývalém majiteli spousta okrasnejch květin, byla tam taky jedna jabloň, na níž se červenala červená jablka. Nábytek uvnitř byl útulný, spousta dřeva a jasných barev - oranžové a zelené. Vprostřed chodby se tyčily točité schody. S nadšením a napětím jsem po nich vyběhla a rázem jsem spatřila ten nejhezčí pokoj, který kdy mohl existovat.
Byl to pokojík v podkroví, stěny byly natřeny nažluto a podlaha byla ze světlého dřeva. Vedly odtud dvoje dveře - jedny do koupelny (se zelenými kachličkami a sprchovým koutem) a druhé do šatny (s velkou skříni až ke stropu a spoustu věšáků). Vybavení celého pokojíčku bylo do právě takového dřeva, jako byla podlaha, až na závěsy, koberec a židli.
"Tati!" vykřikla jsem a vrhla se mu kolem krku. "To je úžasný!" Jsem rád, že se ti to líbí, zlato, vybíraly jsme to s mámou, a ona říkala, že se ti to bude jistě líbit." Usmál se. "Nechám tě tady samotnou, musím jít ještě dobalit věci." A vytratil se.

Milý deníčku,
Tolik se toho změnilo. Z toho nejhoršího možného se stalo to nejlepší. Je to tu naprosto skvělý.
A víš co? Už ve mně není. Kdo? Přece Zoufalství! Vyhnala ho radost a štěstí, a je to jedině dobře. Snad už se nikdy nevrátí, užila jsem si ho víc než dost.
Tvoje šťastná, přešťastná Petra.