Nebude to žádný příběh... Vlastně ano, je to příběh dívky, která se občas cítí samotná, nepochopená, jediná...
Ano, ta dívka jsem já.
Vím, že je to trochu nesmysl, že jsem v minulém článku psala, jak chci být sama a nemůžu. Na druhou stranu, tenhle článek není o samotě fyzické, je to o samotě psychické. A proto jsem to taky dala do "Komplikovaného vnitřního procesu". A hodlám se tu rozepsat.
V jednu chvíli chci být sama já, mít klid, ticho, jen tak poslouchat hudbu, přemýšlet...
A do toho mi někdo vtrhne. Jak jste psali, samozřejmě, nemusí to myslet špatně, ale mě to naštve.
A potom je to z druhé strany - kdy se cítím jediná a nechci se tak cítit. Kupříkladu mě někdo nechápe, třeba občas máma, nechápe moje pocity (zčásti je to samozřejmě moje vina, protože já jí z toho taky vysvětlím jenom půlku...) a já se cítím jako jediný člověk. Je to taky ve škole. Když chytnu depresi. Nikomu to nemžu říct, nikdo by to nepochopil. A to si pak připadáte jako jediní, na celém, celičkém světě.
Pamatuji si jednu situaci. To byla máma zrovna na semináři a já jsem dostala svůj stav smutku a deprese. Ona samozřejmě nemohla přijet, pracovala, a tak jsem jí volala, potom jsem zase vyváděla, že ona tu není, že já jí potřebuju... Protože jsem měla prostě stav deprese. A když jsem přišla domů, byla jsem jako jediná, přesně tenhle pocit, úplně stejný, jsem měla. To je případ, který si asi nejvíc pamatuji...
Takovýmto stavům a pocitům propadám asi nejvcí ve škole. Protože tam nemám jedinou dobrou kamarádku, které bych se mohla s tímhle svěřit. Abych pravdu řekla, moc mi tam chybí Miss Dandelion, moje nej, dvojče, vzor... Ale ta je starší a navíc bydlí jinde... :-(( Ale měla bych tě tam ráda, zlato... :-(
Cítíte se taky někdy takhle?
Jako jediní na světě?
Satine | 
Ten pocit, že tě nikdo nechápe patří k pubertě, ne? Každá puberťačka tohle zná včetně mě. A deprese...těm propadám nejčastěji (kupodivu) v posteli, některé jsou opravdu hrozné, nejhorší jsou, když mě přepadne strach ze smrti, ale to jsem už nepatři...