Jediná...

8. února 2012 v 19:15 | dreaming-girl |  Komplikovaný vnitřní proces aneb Já
Nebude to žádný příběh... Vlastně ano, je to příběh dívky, která se občas cítí samotná, nepochopená, jediná...

Ano, ta dívka jsem já.

Vím, že je to trochu nesmysl, že jsem v minulém článku psala, jak chci být sama a nemůžu. Na druhou stranu, tenhle článek není o samotě fyzické, je to o samotě psychické. A proto jsem to taky dala do "Komplikovaného vnitřního procesu". A hodlám se tu rozepsat.

V jednu chvíli chci být sama já, mít klid, ticho, jen tak poslouchat hudbu, přemýšlet...
A do toho mi někdo vtrhne. Jak jste psali, samozřejmě, nemusí to myslet špatně, ale mě to naštve.

A potom je to z druhé strany - kdy se cítím jediná a nechci se tak cítit. Kupříkladu mě někdo nechápe, třeba občas máma, nechápe moje pocity (zčásti je to samozřejmě moje vina, protože já jí z toho taky vysvětlím jenom půlku...) a já se cítím jako jediný člověk. Je to taky ve škole. Když chytnu depresi. Nikomu to nemžu říct, nikdo by to nepochopil. A to si pak připadáte jako jediní, na celém, celičkém světě.
Pamatuji si jednu situaci. To byla máma zrovna na semináři a já jsem dostala svůj stav smutku a deprese. Ona samozřejmě nemohla přijet, pracovala, a tak jsem jí volala, potom jsem zase vyváděla, že ona tu není, že já jí potřebuju... Protože jsem měla prostě stav deprese. A když jsem přišla domů, byla jsem jako jediná, přesně tenhle pocit, úplně stejný, jsem měla. To je případ, který si asi nejvíc pamatuji...

Takovýmto stavům a pocitům propadám asi nejvcí ve škole. Protože tam nemám jedinou dobrou kamarádku, které bych se mohla s tímhle svěřit. Abych pravdu řekla, moc mi tam chybí Miss Dandelion, moje nej, dvojče, vzor... Ale ta je starší a navíc bydlí jinde... :-(( Ale měla bych tě tam ráda, zlato... :-(
Cítíte se taky někdy takhle?
Jako jediní na světě?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Revalation Revalation | E-mail | 8. února 2012 v 19:25 | Reagovat

Ten pocit, že tě nikdo nechápe patří k pubertě, ne? Každá puberťačka tohle zná včetně mě. A deprese...těm propadám nejčastěji (kupodivu) v posteli, některé jsou opravdu hrozné, nejhorší jsou, když mě přepadne strach ze smrti, ale to jsem už nepatři...

2 Satine Satine | Web | 8. února 2012 v 20:16 | Reagovat

Taky se tak občas cítím. Ve škole sice pár kámošů mám, ale na jazyky jsme rozdělení a do ruštiny nechodí nikdo, s kým bych se mohla nějak extra bavit. A moje řešení? Píšu, píšu, píšu. Cokoliv. Vytáhnu si papír a píšu svoje myšlenky.

3 Ebolin Ebolin | Web | 8. února 2012 v 20:48 | Reagovat

Občas si tak připadám, ale tvůj příběh je zajímavější...

4 (Ta)jemná kakaová (Ta)jemná kakaová | Web | 8. února 2012 v 21:02 | Reagovat

Vše má své pro i proti. Trochu života do toho umírání. Samota je inspirativní, a v jednotě je síla. Pokud se zabýváš pouze sama sebou, pomůžeš celému lidstvu :)

PS: Ať deprese vezmou nohy na ramena!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama