Ve tmě...

12. února 2012 v 18:26 | dreaming-girl |  Téma týdne
Mám tu pro vás povídku na Téma týdne. Příběh se neodehrává v dnešní době, i když to není moc zřejmé, je asi tak ze sedmdesátých let. Ale není tam nic autentického, jen abyste věděli, v jak je to době. Protože mi dějová linka, zasazení a typ psaní k této době odpovídá víc, než do doby současné. Příjemné čtení...
"Bojíš se?" zašeptal Peťa.
"Nebojím," prohlásila jsem statečně, i když to na tom nebylo moc pravdy. Protože všude byla tma. A já tmu nemám příliš ráda. Ale Peťa to věděl, již dávno to přece věděl, tak co jsem mu nalhávala.
Ale on nebyl jako všichni. Nezačal se mi posmívat utahovat si, že lžu a že se bojím. Ochranitelsky mi stiskl ruku a usmál se. Nebylo to vidět, všude byla tma, ale já jsem věděla, že se usmál.
"Je to lepší?" zašeptal.
"Trochu," přisvědčila jsem. Protože tu pořád byla tma, pořád. Mě to znervózňovalo, protože jak jsem už říkala, nemám tmu ráda. Ale copak jsem se mohla jen tak rozpovídat o tom, že ve tmě mi nikdy není dobře, když jsme s Peťou právě poslouchaly? Ne, nemohla jsem. Protože by se tím všechno pokazilo. Nemohla jsem mluvit, dokonce i další šepot byl příliš riskantní - za dveřmi obýváku se totiž mluvilo tiše, tak tiše, že byly všechny okolní zvuky slyšet. A my jsme nemohly riskovat, že nás otec uslyší.

Byl tam s Paní Weberovou. Věděli jsme o tom, u snídaně nám přece vyprávěl, že spolu mají schůzku. Neřekl sice proč, ale my jsme to s Peťou věděli. Zamiloval se do ní. A ona měla zase ráda jeho.
A proč to bylo tak závažné? Proč bylo závažné, že se náš otec, již třetím rokem vdovec, se snažil najít si novou přítelkyni a pro nás "maminku"? Proč?
Protože my nechtěli. Nechtěli jsme žádnou "druhou", která nám bude dávat pusu na dobrou noc,chystat svačiny a dělat s námi domácí úkoly. Maminka v tom byla nenahraditelná. A my se nechtěli smiřovat s tím, že bychom měli přistoupit na to, že to ta skutečně je, že maminka tu není a nevrátí se, a my budeme mít tedy novou, která se o nás dokáže postarat "přinejmenším tak, jako to dokázala maminka". Alespoň tak nám to vykládal táta.
"Eliško," zašeptal otec, "vždyť ty přece víš, jak moc tě miluji. Co jen je na našem vztahu na překážku?"
"Ale no tak, Milane, nenamlouvej si pořád, že mě ti spratci budou mít někdy rádi," syčela povýšeně paní Weberová, byla již mírně rozčilena. Aby taky ne, když s otcem o tom samém diskutovali již od půl desáté, kdy jsme my nepozorovaně vylezli z postelí a odplížili se ne chodbu - a teď bylo jedenáct.
"Eliško, ale děti si tě zamilují!" přesvědčoval ji otec. Nechápala jsem, proč vlastně. Proč si namlouvá, že my bychom jí někdy měli rádi? Vždyť Weberová mluvila jasně - ne, nechceme ji. Za to jediné jsem ji měla ráda - věděla to, že ji nesneseme, že bychom nesnesli žádnou jinou "maminku", a nechtěla nám kazit život - nebo si ho spíš nechtěla kazit sobě, ale to bylo jedno.
"Přestaň Milane, to, že mě máš rád je hezké, ale dokud tu budou děti, obávám se, že náš vztah nemá budoucnost."
"To snad ta fuchtle nemyslí vážně!" začal prskat Peťa. "Vždyť je to absurdní! Ona ví, jak ji miluje! Cožpak ta dámička chce, aby se nás zbavil?"
"Pst," sykla jsem, "ne tak nahlas. Nebo nás uslyší."
"Jen ať nás slyší, stejně v děcáku skončíme tak jako tak."
Zachvěla jsem se. Slovo "děcák" mi nahánělo hrůzu. Věděla jsem, že otec nás tam chtěl dát hned po matčině smrti, protože si s námi nevěděl rady, neuměl se o nás postarat - ale pak se přeci jen zasnažil a pro mě přestalo být slovo dětský domov hrozbou. Do této chvíle.
"Tohle neříkej!" vyjekla jsem. On mi rychle zakryl pusu. Ale to už se ozvaly kroky.
Otec vykoukl ven.
"Co tu děláte?!" zasyčel hrozivě. "Máte být dávno v posteli!" A Zzaklapl dveře.
"No vidíš, to je teda skvělý," utrousil Peťa a odkráčel ke dveřím svého pokoje.
"Počkej!" zastavila jsem ho. "Už nás neslyší! Pojď ještě poslouchat!"
"Nejdu, nemá to cenu," zašeptal otráveně a vešel do pokoje.

Když v tu se mi rozsvítilo.
"Petře!" Zašeptala jsem.
"Co je Jitko?" zahučel. Byl už v posteli.
"Pojď, utečeme!"
"Cože?"
"Ale ano, utečeme! Vždyť jsi sám říkal, že skončíme v děcáku, tak utečeme! A budeme volní!"
"Ale kam půjdeme, hm?"
"No…" Tímhle můj skvělý plán končil. Nevěděla jsem, kam máme jít. A to byl zásadní problém. Žít na ulici mě zrovna nelákalo.
"Počkej, tak k tetě Julii!"
K Julii?
"Jo, k Julii, vždyť víš, jak ráda nás uvidí!"
"Ale jak s tam dostaneme, ty trdlo. Je to nejmíň dvanáct kilometrů odsud! To nemáme nejmenší šanci tam do rána dojít. A až se rozední, otec zjistí, že tu nejsme, a chytí nás, protože budeme sotva za městem… A navíc je tma a ty se ve tmě bojíš."
"To není pravda!" Zašeptala jsem rozčileně. "Klidně půjdu teď, třeba za deset minut. Sbalíme si nějaké věci a vyrazíme…"
Petr vykoukl. "Tak ale dělej," sykl, "máme málo času."
Celá radostná jsem se rozběhla do svého pokoje. Ve tmě už jsem si docela zvykla, a navíc sem pronikalo trochu světla z venku, od pouličních lamp. V rychlosti jsem svůj nový batoh, co jsem měla mít původně do školy, ten, co mi dal otec k nedávným jedenáctým narozeninám, a začala do ní strkat všemožné věci - nějaké oblečení, svého plyšového králíčka, kartáček na zuby, hřeben, tu novou sponku, co jsem dostala od babičky a nakonec taky knížku, Alenku v říši divů. Přesně teď jsem si takhle připadala.
Když jsem si sbalila, v rychlosti jsem si ještě oblékla manžestráky a dlouhé triko s medvídkem. Přes to jsem si hodila dva svetry, protože venku bylo chladno, na to bundu, a mohla jsem vyrazit. Došourala jsem se s batohem ke dveřím Petrova pokoje. Taky už měl sbaleno.
"Připravená?" Zašeptal.
Přikývla jsem.
Mlčky jsme sešli dolů do předsíně, nazuli si boty a pak vykročili ven, vstříc novému dobrodružství.

A to všechno v té černočerné tmě. A díky tomu nás taky nikdo nepoznal ani neviděl. A my jsme utekli.
Dreaming-girl...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 krysiik krysiik | Web | 12. února 2012 v 18:32 | Reagovat

Takové hezké, dětské přemýšlení o životě. :-)

2 Ebolin Ebolin | Web | 12. února 2012 v 18:54 | Reagovat

[1]: Že ano ;)
Myslím, že doba, ve které se to odehrává není důležitá...

3 Vít Kilián Vít Kilián | Web | 12. února 2012 v 19:48 | Reagovat

Hezká povídka, moc hezká a ještě na téma týdne :-DDDD

4 Satine Satine | Web | 12. února 2012 v 19:55 | Reagovat

To se mi líbí. Proč si prostě neříct "utečem" a utéct? Proč neudělat kdykoliv nějakou kravinu, prostě jen tak.. Hlavně se dlouho nerozmýšlet a udělat to. :)

5 Sušenka Sušenka | E-mail | Web | 13. února 2012 v 14:31 | Reagovat

Nádhera... brečím u toho... :')
Moc hezké... jak děti přemýšlejí... "utečeme"... ta jejich volnost... :)
nádhera... neberou ohledy... prostě utíkají... :)

jen mě trochu zarazilo, že by byl schopen někdo dát svoje vlastní děti do "děcáku"... :// to je hrozný... :((

Ale jinak je to úžasné... :)

6 sisinka7278 sisinka7278 | Web | 13. února 2012 v 14:34 | Reagovat

krásný blog, můžu být tvá affs? odpověď napiš na můj blog do komentíků.

7 LŮ | Web | 13. února 2012 v 17:09 | Reagovat

Ahoj ..pozastavuju.. ostatní si přečti na mém blogu :)

8 Naty-sweet Naty-sweet | Web | 17. února 2012 v 19:29 | Reagovat

Je to krásné :)).Chudáci ty děti..Já by na tu ženskou začala řvát..Vím,že by mi to moc nepomohlo,ale to mám v povaze a holt jen málokdy to uhlídám...Bude to mít pokračování??Myslím,že by nějaké být mohlo a já se na něj upřímně těším,ale jak chceš :)).

9 dreaming-girl dreaming-girl | Web | 21. února 2012 v 20:26 | Reagovat

[1]: Díky... :-)
[2]: Mno, máš pravdu... ;-)
[3]: Děkuji...
[4]: Ano... Je to docela těžké, rozhodnout se ve vážné věci sponntáně, ale... Dá se to... ;-)
[6]: Už jsem ti napsala...
[7]: Nevím, proč mi to sem píšeš...
[8]: Možná pokračování napíšu, je pravda, že jsem na to myslela... ;-)

10 Christie May Christie May | Web | 26. února 2012 v 14:52 | Reagovat

Ta dětská volnost, to je nádhera! Kdybych byla na jejich místě, nejspíš by mě lákalo to udělat, ale nevím jestli bych to dokázala, proto mě to tak zaujalo. :) Je to krásně reálně popsané, takže jsem se do příběhu vcítila tak, že mi bylo těch dětí úplně líto, za to co je potkalo. Pokračování bych zajisté taky uvítala, ale je to na tobě. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama